čtvrtek 1. srpna 2013

THEY CALL ME HALLELUJAH (1971)

Většina fanoušků spaghetti westernů ve světě nesnáší italské westernové komedie. Někteří z nich je dokonce obviňují z vraždy jejich oblíbeného žánru. Pravda je, že kdyby nepřišly, asi by se westerny přestaly v Itálii dělat o dva nebo tři roky dřív. Já osobně k nim mám ambivalentní vztah. Ty se Spencerem a Hillem většinou můžu. Zbytku se bojím. Pravda, viděl jsem z toho zbytku minimum. Ty dvě se Šimonem a Matoušem byly hrozný, Vůně cibule by se vlastně dala označit jako guilty pleasure, a stejně je tam vtipnej jenom Franco Nero, They Call Him Cemetery s Garkem a Bergerem byl celkem fajn film, z Return of Halleluja si už pamatuju jenom skopčáky v zelenejch uniformách. Return je nicméně druhý díl, a na první jsem byl zvědavý.
Úvod vypadá skvěle a žádný humor není na dohled. Městečko obsazené vojáky, kteří utlačují místní obyvatele, a vedou k popravě pár revolucionářů. Těsně po povelu pal ale začne střílet někdo jiný a celou popravčí četu zmasakruje. Je to George Hilton, který ale nestřílí ani z pistole, ani z pušky, ani z normálního kulometu, ale z kulometu maskovaného jako šicí stroj! Ve chvíli, kdy uprostřed bojů pragmaticky vyjednává s velitelem odbojářů Robertem Camardielem, je jasné, že tenhle film se nebere vůbec vážně a jsme doma, je to taky komedie. A byla by dobrá, kdyby se tam nevyskytovalo pár stupidních vtipů, naprosto typických pro italské komedie. Falešné zuby vypadnuvší z úst zbitého chlapa, spálení zadků dalších padouchů, chlap, který poté, co dostane ránu, řekne "To ale byla rána!" a komicky spadne, padouši převlečení za mnichy se perou...
Pár věcí mi přišlo sice celkem taky na hranici, ale zase tolik mi nevadily. První bylo zneškodnění padouchů projímadlem, kdy hledají Hiltona, který je provokuje, a přitom se snaží nepodělat, ale to bylo celkem originální, a když chtěl Federico Boido (tady v celkem velké roli!) Hiltona zastřelit, a nemohl se trefit, protože se kroutil bolestí břicha, to bylo celkem i vtipné. Druhý problém je postava ruského arcivévody, druhého výrazného hrdiny (Charles Southwood, opět se objeví až za půlkou), který tančí kozáček a hraje na balalajku. Ale dal se přežít. Některé věci, spojené s jeho postavou, mi dokonce přišly jako snaha o komentář ke studené válce. Jinak bitky jsou naštěstí křížené s přestřelkami s hromadou mrtvých, takže naštěstí, ač Aleluja je vlastně Trinity a Bambino v jednom, film nekončí bitkou, ale velkou přestřelkou. Trochu z konceptu mi přišla krvavá scéna operace pomocí vývrtky, která je naturalističtější, než mnohé násilí v těch nejtemnějších špagetách.
Jinak Carnimeo snad vzal k tomuhle filmu všechny, kteří s ním dělali Sartanu, takže tu máme jak v hlavních rolích Hiltona a Southwooda, tak v těch vedlejších třeba zmiňovaného Boida, Luciana Rossiho, Franca Pesceho, Alda Bertiho, Claudia Ruffiniho, Janose Barthu, Fortunata Arenu, Furia Meniconiho, Gofredda Ungera a další a další. Člověk, který má nakoukáno, na každým rohu potká známou tvář (překvapivě Southwood byl pro mě včera v Sartanovi naprosto neznámý). Výraznou roli možná falešné jeptišky hraje Agata Floriová, která se objevuje i ve Alelujově návratu. Jinak hudbu tentokrát složil Stelvio Cipriani, vůbec není špatná, akorát občas hrála na ne zrovna patřičnejch místech. Ale jinak jsem se vůbec nenudil, úplně trapně jsem se snad vůbec necejtil, takže myslím, že se to dá určitě v pohodě přežít :) Za mě 7,5/10
a.k.a. Testa t'ammazzo... croce... sei morto - mi chiamano Alleluja!
Režie: Giuliano Carnimeo
Hrají: George Hilton, Charles Southwood, Roberto Camardiel, Agata Flori, Paolo Gozlino, Aldo Barberito, Andrea Bosic, Franco Pesce, Federico Boido, Luciano Rossi, Aldo Berti, Claudio Ruffini, John Bartha, Fortunato Arena, Furio Meniconi, Gofreddo Unger
Hudba: Stelvio Cipriani
Itálie 1971

Žádné komentáře:

Okomentovat