pátek 8. února 2013

DJANGO IL BASTARDO (1969)

Třetí pán na holení, jeden ze dvou, které jsem viděl poprvé. A rozhodně se mi líbil víc, než Django Kill. Přestože má taky náběh k hororu, (a trochu spoileroidně prozradím, že u obou filmů jsem uvažoval, jestli je hrdina živej, nebo zombie či duch), tak tady spíše než krvavé scény se buduje atmosféra strachu. Příběh sice není nijak propracovaný, ale na to jsem si už u Steffena zvykl. Nicméně Steffen tady geniálně využil toho, že není moc dobrý herec. Žádné srdceryvné scény. Žádné emoce. Django se prostě sem tam vynoří ze tmy a někoho odpráskne. Čím méně mluví a možná i čím vzácněji se objevuje, tím lépe. Pravda, pár obvyklých žertíků si Steffen neodpustil, ale ty jenom přispívají k celku. Jako vždycky není ani jedna postava kladná. Hlavní záporák je sice poněkud nevýrazný, ale převyšuje ho Luciano Rossi jako jeho šílený bratr. V téhle roli se může směle měřit s Kinskim. Výrazná ženská postava, hraná Radou Rassimovovou, se nestačí nijak zvlášť zprotivit. Je to spíš pozitivní postava, přestože jí jde hlavně o peníze. Samozřejmě, že všechno není tak super. Příběh, jak jsem psal, je příliš jednoduchý, a verze, kterou jsem sledoval, se mi zdála poněkud sestříhaná. Jako by kousky scén chyběly. Nejhorší pak byla hudba, která se k filmu příliš nehodila (úvodní znělka Honzovi připomněla bondovky). Režisér Garrone mě pak potěšil tím, že si od No room to die odpustil podivné úhly kamery a přestože kamera je zajímavá, nic nepůsobí nepatřičně. Snad akorát, nezkoušel jsem to teda, ale svítící lampa by asi nevrhala takovej stín, ne? 7/10
a.k.a. Django the Bastard, The Strangers Gundown
Režie: Sergio Garrone
Hrají: Anthony Steffen, Paolo Gozlino, Luciano Rossi, Rada Rassimov, Teodoro Corra, Carlo Gaddi, Jean Louis, Victoriano Gazzara, Thomas Rudy
Hudba: Vasili Kojucharov, Elsio Mancuso
Itálie 1969

Žádné komentáře:

Okomentovat