KILL BILL (2003)

Po třetím zhlédnutí s několikaletým odstupem jsem si všiml několika věcí a rozhodl jsem se o této dvojici filmů napsat. Vlastně je to jeden film, ale nakonec jsou dva, každý je jiný. Jeden je jako jin, druhý jako jang. Nezmiňuju to náhodou, protože za všemi těmi citacemi béček a rozsekanými Japončíky se skutečně skrývá orientální filozofie. Na tu ale nejsem zdaleka expert (prakticky o ní nevím nic), takže o té psát nebudu a budu se soustředit na jiné aspekty.

VOL 1.
První díl je zvláštní tím, jak budí dojem, že sledujeme normální akční film, aniž bychom si uvědomili, že z příběhu, který se vypráví, se do konce nedozvíme prakticky nic. Ani jméno hrdinky, které je tajeno (to jsem tedy nepochopil proč - tedy v jedničce ano, postava je bez jména ikoničtější, ale proč je odhaleno až v půlce dvojky a zrovna na onom místě?), ani co se vlastně stalo mezi ní a Billem, jehož tvář taky neuvidíme. Celá jednička mi připadá jako takový komiksový guláš, který jako by se inspiroval recepty Pejska a kočičky - co máme rádi? Anime? Sem s ním! Spaghetti westernovou hudbu? Přiřadíme ji k anime! (Kupodivu to dokonale funguje.) Samurajské filmy, bitky na nože, thrillery z nemocnice, všechno tam dáme. Na rozdíl od Pejska a Kočičky Tarantino kupodivu z takového eintopfu dokáže udělat pokrm, který je snadno stravitelný - přesněji řečeno, ten film chytne a baví. Jednoduché schéma - neporazitelná mstitelka, spousta nepřátel na porážku a dvě mrchy, které si zaslouží krutý konec.

Co mi ovšem moc neladilo, byly prvky jako z kreslených grotesek, hlavně při závěrečné řezačce. Zatoichi taky dokázal s nadhledem rozsekat padesátku nepřátel, ale nepotřeboval k tomu zběsilé gagy typu podivně koukající chlap na to, že má v čele zaseknutou sekyrku. Na druhou stranu lážo plážo muzika u závěrečné řezačky mi vždycky přivodí úsměv na tváři. Nicméně mezi vším tím násilným blázincem vyniká jedna scéna, která ukazuje, v čem spočívá Tarantinova síla, a to je scéna s mistrem mečů, kterého hraje legenda japonských akčních filmů Sonny Chiba. Nejen, že dává filmu určitou hloubku, ale navíc, aniž bychom si to uvědomovali, naznačuje, co je vlastně jádrem. A Chiba je naprosto vynikající. Ještě se k němu vrátím.

VOL 2.
Po krvavé jedničce asi nikdo nečekal to, co přišlo ve dvojce. V úvodu čekáme, že konečně uvidíme onen masakr, který celou pomstu odstartoval - načež uvidíme konečně Davida Carradinea v jedné z nejlepších scén celého diptychu, načež ve chvíli, kdy má k masakru dojít, kamera odjede a sleduje místo z venku, jen slyšíme střelbu. Místo násilí a karikatur tu dostáváme složitější postavy a vztahy mezi nimi. Důstojný Bill svým způsobem litující svého činu, ale stále neschopný přiznat, že nebyl oprávněný, zbabělý flákač Budd (vynikající Michael Madsen), který si hraje na machra, ale není schopen se Nevěstě postavit čelem, stejně jako prohnilá mrcha Elle Driver, která tvrdí, že Nevěsta měla být poražena někým lepším, než je Budd (tj. jí) a lépe, než jak byla (to je trochu spoiler, omlouvám se), ale když si uvědomíme, že v prvním dílu se představila tak, že chtěla Nevěstu zabít ve spánku, je jasné, že ani ona není tím, kdo tvrdí, že je. No a pak samotná Nevěsta, která se tímto filmem prohlubuje a z necitelné řeznice a mstitelky až za hrob se stává ženou stýskající po svém dítěti, o něž přišla při onom kostelním masakru. Více dialogů, smutku, dlouhých pohledů místo rychlých střihů a mnohem méně násilí. V tom je Tarantino nejsilnější. V prvním filmu je jediná taková scéna, tady vyčnívají tři - již zmíněná kostelní s Carradinem, setkání s Billovým adoptivním otcem v podání vynikajícího Michaela Parkse a závěr, opět s Carradinem. Nakonec všechno dopadne úplně jinak, než si po dosledování jedničky kdo myslel, ale naprosto logicky.

Z filmu tak vyčnívá snad jen scéna výcviku u čínského mistra Pai Meie, ale i ta má své opodstatnění, nejde jen o vysvětlení, jak se Nevěsta může sakra dostat z toho, v čem zrovna je. No a pak zbytečně brutální souboj mezi Nevěstou a Elle, ačkoli to, co se jí stane, té mrše naprosto přejeme. Ale groteskový humor naprosto zmizel!

Co mě na druhém dílu při novém zhlédnutí nejvíc zaujalo, byly drobnosti, které odrážejí příběh Nevěsty a Billa. Třeba když Nevěsta sleduje film Shogun Assassin, slyšíme následující voice-over "...otec se pak vrátil k rodině. Nebál se Šoguna, ale Šogun se bál jeho. Jednou v noci poslal Šogun své..." (není slyšet dál). Stejně tak Nevěsta chtěla odejít ke své rodině, ale Bill to nehodlal akceptovat, a tak poslal své... A nejvíc to asi odráží paralela s oběma orientálními mistry. Hattori Hanzo (Chiba) se, stejně jako Nevěsta, vzdal násilí a nyní žije spokojený život majitele sushi baru. Oproti tomu Pai Mei (Gordon Liu) stále vyučuje bojovým uměním a násilným praktikám, ale, stejně jako Bill, nakonec zůstal naprosto osamocen.

Mohl bych se patlat i v citacích, ale proč? Máme tu záběry odkoukané z různých filmů (zavírající se dveře za Johnem Waynem v Pátračích), hudbu z filmů i různé jiné starší písně, ale povětšinou geniálně sedící (v prvním filmu mě naprosto dostala píseň z Lady Snowblood, na kterou už taky musím mrknout), narážky v dialozích ("Bydlí na cestě do Saliny.") a třeba i plakát s Bronsonem na stěně. Ono to ten film jenom dokresluje, ale co se mi na tom, narozdíl od Shreků a podobných moderních filmů líbí, je, že nemusím všechny ty filmy znát, abych se pobavil. Ve Shrekovi 2 mi vzdělanější kamarádi museli vysvětlit, že tohle je narážka na Mission Impossible, tohle na Matrix apod. Samo o sobě to nedávalo moc smysl. Tady to tak není. Nemusím vědět, že hudba, kterou si Elle Driver píská v nemocnici, je z padesát let starého hororu Twisted Nerve (ostatně většina populace to neví dodnes, považují to za písničku z Kill Billa - to ale není Tarantinova chyba), nemusím vědět, že "Zabili devět lidí. Udělali ale velkou chybu, měli jich zabít deset," je citace z traileru na Muže proti muži s Van Cleefem, nebo že Uma Thurman má oblečení, jaké nosil Bruce Lee. Ten film funguje sám o sobě a tohle je jenom omáčka.

Pokud za tohle Tarantina někdo nemá rád, prosím, občas mi ale takoví odpůrci přijdou, že to berou strašně fundamentalisticky. Já jsem k tomu shovívavej. Ostatně jsem si uvědomil, že kdybych chtěl vidět podobný film, musel bych sáhnout až do sedmdesátých let, ale dneska už vlastně nikdo nic takového netočí. O to smutnější je, že je tu reflektováno tolik různých žánrů, na které už se dneska naprosto dlabe. Škoda, že Quentin patrně zabředl v tomhle stylu a místo osobitých filmů jako byli Gauneři přináší už jen podobné mixy, jako byli Hanebný pancharti, byť ti byli v mnohém podobní druhému Kill Bill a podle mého patří do Tarantinova Top 3, a pak Nespoutaný Django, který je bohužel podobnější jedničce a vlastně jsem ho od návštěvy kina neviděl. Uvidíme, s čím přijde Hateful Eight, ale obávám se, že Tarantino pojede na stejné vlně.

Ještě jsem chtěl zmínit hudbu z jednoho důvodu - u obou dílů použil Tarantino i původní. K prvnímu ji vytvořil rapper RZA a vlastně jsem si jí vůbec nevšiml. U druhého pak novou hudbu napsal Robert Rodriguez. Ta dopadla o poznání lépe, ale zajímavé je, že Rodriguez ji složil tak, jak Tarantino dělá filmy - částečně totiž parafrázuje jiná témata cizích skladatelů, která ve filmu také uslyšíme (např. Dies Irae od Nory Orlandi z Lo strano vizio della signora Wardh). Docela by mě zajímalo, jak by vypadalo, kdyby Tarantino udělal film jen s novou hudbou od Rodrigueze. Docela to totiž šlape.

Hodnocení - první díl 7,5/10, druhý 8,5/10. Jo a narozdíl od jedničky bych dvojku rád viděl v kině. Ta scéna s pohřbením, kde nic nevidíme, jenom slyšíme házení hlíny na rakev, musela bejt neskutečnej zážitek.

Režie: Quentin Tarantino
Hrají: Uma Thurman, David Carradine, Daryl Hannah, Vivica A. Fox, Lucy Liu, Michael Madsen, Julie Dreyfus, Michael Parks, Gordon Liu, Sonny Chiba, Chiaki Kuriyama, Michael Bowen, James Parks, Bo Svenson, Samuel L. Jackson, Sid Haig, Larry Bishop, Laura Cayouette, Michael Jai White
Hudba: RZA, Robert Rodriguez, archiv
USA 2003

EDWIGE FENECH (1948)

Přestože v 70. a 80. letech patřily italské komedie vedle francouzských mezi velmi oblíbené filmy, Edwige Fenech, v Itálii jedna z největších hvězd komediálního žánru, je u nás dodnes prakticky neznámá. Pokud to tu čtete pravidelně, nebo ji náhodou znáte odjinud, asi je vám jasné, co zapříčinilo, že její filmy Ústřední půjčovna filmů ze zásady nenakupovala. Soudruhům jedno, velice krátce a jedinkrát ve filmu odhalené ňadro až tak nevadilo, ale zřejmě nezkousli, že Edwige se svlékala v každém filmu, často a kolikrát úplně. Takže až na film Cukr, med a feferonka tu dodnes neběželo skoro nic, pokud nepočítám pár filmů vydaných v poslední době společností Vapet, a i ty vyšly spíše kvůli účasti jejích slavnějších spoluhráčů (např. Paolo Villaggio). A vyšly tu jen její hloupé komedie. Filmy, pro které je oblíbena, takřka až milována malou komunitou fanoušků italských žánrových filmů, tu nikdo nezná a patrně se sem do oficiální distribuce nikdy nedostanou.

Její kariéra není moc odlišná od jejích soudobých kolegyň. Narodila se na Štědrý den 1948 v dnešním Alžírsku Malťanovi a Italce, vyrůstala ve Francii, v mládí uspěla v soutěži krásy, stala se modelkou a záhy přišly první nabídky na filmy od producentů, kterým se pohledná brunetka s pěknou postavou a beze studu ji odhalovat samozřejmě hodila.

ČSFD se zřejmě mýlí, první filmy natočila až v roce 1968, tedy v 19 letech. Většinou se jednalo o dnes již zcela zapomenuté levné produkce různých žánrů, od dobrodružného filmu Samoa - la regina della giungla, kde si společně s kolegyní Femi Benussi zahrála domorodou dívku (rozdíly v proporcích mezi nimi a skutečnými drobnými Asiatkami, dostřiženými z archivního kotouče, jsou na první pohled patrné), přes erotickou adaptaci Flaubertovy Paní Bovaryové, až po jediný spaghetti western Testa o croce (1969), kde rovněž, byť na chvilku, obnažila své poprsí (v některých verzích záběr vystřižen). Erotické komedie točila i v Německu.

V roce 1970 se objevila v prvním thrilleru, filmu Ostrov děsu od proslulého Maria Bavy, a asi nikdo netušil, že právě pro filmy tohoto druhu bude Edwige oblíbená ještě za čtyřicet let. Následujícího roku začíná její plodná spolupráce s režisérem Sergiem Martinem, jeho bratrem, producentem Lucianem Martinem, s nímž nějakou dobu i žila, a hercem Georgem Hiltonem. První přichází Lo strano vizio della signora Wardh (Podivná neřest paní Wardhové), následované několika dalšími thrillery, v Itálii zvanými giallo (=žlutá, podle tradiční barvy obálky tam vydávaných šestákových krváků). Edwige obvykle hraje mladou, citově nevyrovnanou ženu, která je ohrožována vraždícím maniakem. Zprvu se zdá, že vrah zabíjí náhodně, ale pak zjišťuje, že jde cíleně po ní.

V roce 1972 ale začíná svou početnou sérii erotických komedií, napřed odehrávajících se ve středověku (Quel gran pezzo della Ubalda, tutta nuda e tutta calda), později v současnosti. Tyto filmy ji opravdu proslavily. Viděl jsem jen právě tu Ubaldu, kde až na často obnažované Edwigino tělo nestálo za vidění snad nic.

V první polovině osmdesátých let už bylo Edwige pětatřicet, mladé publikum si hledalo jiné erotické symboly, sama Edwige už taky cítila, že dlouho s obnažováním nevydrží, a tak se postupně od hraní stáhla a přesměrovala svoje aktivity k produkci. Ostatně s italským filmem to šlo z kopce celkově. Staré hvězdy už odcházely a nové se nerodily. Edwige od konce osmdesátých let tedy produkuje, především televizní filmy, a k hraní se vrátila už jen dvakrát. Zahrála si v pokračování hororu Hostel, který (i na Slovensku) točil Eli Roth, přítel Quentina Tarantina (ale evidentně zdaleka ne tak dobrý, spíše naopak). A v roce 2012 si překvapivě zahrála v historickém filmu La figlia del capitano carevnu Kateřinu Velikou.

Filmy:

1968 - Samoa, regina della giungla

1969 - Testa o croce

1969 - Top Sensation

1970 - Ostrov děsu

1971 - Lo strano vizio della signora Wardh

1972 - Tutti i colori del buio

1972 - Perché quelle strane gocce di sangue sul corpo di Jennifer?

1972 - Quel gran pezzo della Ubalda, tutta nuda e tutta calda

1972 - Il tuo vizio e una stanza chiusa e solo io ne ho la chiave 

1973 - Dio, sei proprio un padreterno!

1973 - Anna, quel particolare piacere

1975 - Nude per l'assassino

1976 - La pretora 

1976 - Sex s úsměvem

1977 - Taxikářka  

1988 - Z rovnováhy

ERIC CLAPTON - TEARS IN HEAVEN

Eric Clapton má dneska 70.

HOMBRE (1967)

Tak jsme si šest let prohlíželi obrázky a teď bych už konečně mohl napsat i něco k tomu filmu. Trochu tu vidím spřízněnost s Malým Velkým mužem v tom, že hrdina celý film hledá, kdo vlastně je. Jako malý byl vykořeněn ze své společnosti únosem Indiány. Těmi se film moc nezabývá, ale patrně ani mezi nimi nepobýval velké vážnosti. Pak byl v podstatě proti své vůli donucen vrátit se do společnosti, kde se necítí dobře a ona sama jím pohrdá. Seznamuje se s pár lidmi z města, kteří se také necítí dobře a touží po tom odejít jinam. Mladí manželé se snesou, jen pokud spolu souloží, takže chtějí utéct jeden od druhého, správkyně hotelu utíká od nesplněného snu na jeho převzetí i na sňatek se zdánlivě nerozhodným šerifem, důležitý úředník spravující indiánské rezervace pak prchá s ukradenými penězi. Na cestě dostavníkem je doprovází snad jediný člověk, který bere Newmana jako rovného, jenže sám je Mexičan, tudíž také do společnosti úplně nezapadá. A pak záhadný hrubián. Je jasné, že cesta nebude pokračovat úplně podle plánu...
Nic od Elmore Leonarda jsem nečetl, nicméně jeho adaptace jsou většinou zdlouhavé a nudné. Hombre se společně s Tarantinovou Jackie Brown povedl asi nejlépe, nicméně určitá zdlouhavost se ani jemu nevyhnula. Největším tahákem na filmu je samozřejmě Paul Newman, na kterém to stojí. Nevypadá jako teplý budulínek, kterému chyběla maminka, jak tvrdí ADA v komentářích. Je to člověk, který byl vychován v jiných poměrech a hodnotách, nechápe civilizaci, zato umí přežít. Dobře, nechytejte mě za slovo, ale posádka dostavníku by bez něj nepřežila ani den. Ostatní postavy jsou zajímavé, ale z cestujících zaujme kromě Newmana snad už jen Martin Balsam a Fredric March. Na straně banditů je to zajímavější. Přiznám se, že jsem Hombreho už delší dobu neviděl (ale předtím aspoň šestkrát), ale co si kromě Newmana z filmu pamatuju rozhodně, je bandita Grimes ztvárněný Richardem Boonem. Perfektní padouch. Dál samozřejmě Mexičan volající slavné Hej Hombréééé, a pak dvojice padouchů z hospody. Šerifa, který má své plány, si zahrál Cameron Mitchell, který hrál i ve spaghetti westernech.
Co se mi už tak nelíbilo, byla utahaná hudba, pak pár nudnějších scén před koncem, což ale vynahrazuje scéna v lomu se skvělou dusnou atmosférou, to horko z filmu úplně sálá. A pak drobnosti, jako třeba smrt jednoho bandity s podivným zoomem a namalovanou krví, to vypadá dost divně. Ale jinak jeden z těch lepších amerických westernů, to rozhodně. Klasika. 8/10
Poznámka pro lidi, co jim nevadí dabing: Existují dvě verze. První z ČST je samozřejmě ta lepší, Newmana dabuje tradiční Munzar, dále Hlaváčová, Brousek, Mach, Fišer a především Soběslav Sejk, jehož hlas Richardu Boonovi perfektně sedí. Druhý vznikl pro Novu v jejích počátcích, všechny mluví asi osm lidí, takže dabéři mění hlasy, aby nebylo poznat, že mluví spolu hovořící postavy. Hlavní roli dabuje naprosto nesedící Pavel Soukup. Hrůza.
Režie: Martin Ritt
Hrají: Paul Newman, Fredric March, Richard Boone, Diane Cilento, Cameron Mitchell, Margaret Blye, Barbara Rush, Martin Balsam,  Skip Ward, Frank Silvera, Val Avery, David Canary
Hudba: David Rose
Podle povídky Elmore Leonarda
USA 1967

RIK BATTAGLIA 1927 - 2015

Tak Vinnetouův vrah už taky odešel do věčných lovišť. :(

OIK'S BLOG 7 LET

Dneska žádné dlouhé řeči, prostě si dáme dortíček. For it's a jolly good blog... which nobody can deny.

JIMI HENDRIX - ALL ALONG THE WATCHTOWER

PIEDONE D'EGITTO (1980)

Bašta bude příště, krokouši!
Po hodně dlouhé době jsem si včera pustil tuhle spencerovku, jediný díl policajtské série, o kterém jsem tu nepsal. Ono není moc o čem. Obliba tohohle dílu pramení zřejmě z toho, že byl v osmdesátých letech nejdostupnější. Protože jinak si to vysvětlit nedokážu. Už před lety mi ze všech Policajtů tenhle díl přišel nejslabší a pouštěl jsem si ho méně často než ostatní tři. Všechno, co se mi na těch prvních třech filmech líbí, tu chybí. Není tu drsnost prvního filmu, není tu akčnost druhého a ani vtipnost třetího. Zbyla jenom nudná kriminálka s vyšetřováním čehosi, co ani nedává smysl. Ani Spencer už nemůže zachránit trapnost, kterou kolem sebe šíří Caputo, Bodo a některé další postavy (profesor, trpaslík). Všechno korunuje unuděné disko bratrů Angelisů. Jediným světlým bodem tak je účast Karla Otta Albertyho, u kterého jsem litoval, že  je patrně předabován v úplně všech verzích. S jeho vlastním hlasem a silným německým přízvukem, nejlépe v angličtině, by to dostalo úplně jiný grády :) Dabing Miroslava Moravce samozřejmě není špatný, stejně jako Hrušínského či Fišera. Nicméně na DVD od Levných knih ho při nasazování na DVD kopii neskutečně zmršili. Celkově to sice nepatří mezi to opravdu nejhorší od Spencera... ale je to vážně blízko. 5,5/10

a.k.a. Milionový Brouk, Flatfoot in Egypt
Režie: Steno
Hrají: Bud Spencer, Enzo Cannavale, Baldwyn Dakile, Cinzia Monreale, Robert Loggia, Karl Otto Alberty, Angelo Infanti, Riccardo Pizzuti, Leopoldo Trieste
Hudba: Guido a Maurizio De Angelis
Itálie 1980