pátek 17. listopadu 2017

PERFECT BLUE (1998)

Japonské animované filmy mě nelákají a ani tento film na tom nic nezměnil. Moc se mi nezamlouvá ten unifikovaný styl kresby, kdy rozeznat jednotlivé kreslíře na první pohled dokáže jen skutečný odborník, nelíbí se mi ani animace, která na jednu stranu působí poměrně realisticky, na tu druhou se často kromě centrální figury nehýbe vůbec nic. A není to věc jen tohoto filmu, občas zahlédnu na Déčku nějaký japonský kreslený seriál a samozřejmě si pamatuju Pokémony.
Dějově mě to taky nijak zvlášť nebralo. Zhruba prvních pětačtyřicet minut jsem se musel překonávat, abych to nevypnul. U kreslených figur je těžké nějak zaujmout, zvláště pokud se animovaný film snaží tvářit jako hraný. Proč to vlastně nenatočili s herci? Tedy, pokud jsem to dobře pochopil, film vychází z populární mangy a vzniklo dodnes hned několik adaptací včetně televizního seriálu. Tenhle film měl být také hraný, ale z finančních důvodů se to rozhodli dělat kreslené. Tak praví imdb.
Příběh se točí kolem hloupé popové hvězdičky, která se rozhodne změnit kariéru a stát se herečkou. Jenže nelíbí se to jednak jejím fanouškům, jednak jí samotné, protože první herecké krůčky znamenají štěky v televizních seriálech a nepříjemné role jako znásilňování. Její skupina bez ní navíc slaví docela úspěchy. Mima si tedy stýská po starých časech - není ale sama, někdo, kdo ji velice dobře zná, píše webovou stránku o ní, chodí jí výhružné dopisy a kolem ní začínají umírat lidé, kteří ji nutí vzdalovat se od image popové princezny. Televizní seriál, v  kterém vystupuje, navíc začíná nepříjemně připomínat její vlastní situaci.
Prvnch cca pětačtyřicet minut jde film poměrně jednoduše a lineárně. Pak to ale začne být docela psycho. Scény fantazie se prolínají s realitou a ani Mima, ani my si nejsme jisti, co se děje skutečně a co je jen sen. Navíc se pak ukáže ještě několik dalších možných interpretací, které mohou totálně převrátit to, co jsme do té doby viděli. Zpočátku mě to ani nenapadlo, ale už u scény v podzemním parkovišti jsem zbystřil. Nevím, jaký dopad měly giallo filmy v Japonsku, ale cítil jsem z toho, že minimálně tvorbu Daria Argenta a Sergia Martina museli mít tvůrci nakoukanou. Vrah o sobě dá vědět kazeťákem s písněmi, které Mima zpívala - to je přece Tmavě červená. Taky mě to přimělo zamyslet se nad významem názvu, který se dost možná právě Argentem inspiroval. Deep Red -> Perfect Blue. Tajemný stalker, prolínající se halucinace a realita a ona scéna na parkovišti zase připomene různé filmy Sergia Martina. No, ale zase tuhle inspiraci nechci přeceňovat.
Když odečtu závěrečnou scénu s lážoplážo titulkovou písničkou, bylo posledních cca 25 minut dobrejch. I tak je tu ale ten zbytek, který se mi příliš nezamlouval. Taky mě rozčiloval soundtrack, ale přiznávám, že půlku jsem ho neslyšel, protože jsem se na film díval ve vlaku. Nejen, že mi nesedí japonský devadesátkový popík pro teenagery, ale nemohu ani chovat jakékoli sympatie k povrchní popové zpěvačce toužící po slávě. Její demence je chvílemi vskutku ubíjející. SPOILER V závěru přišel zmíněný twist, který by naznačoval, že všechno, co jsme viděli, byla jen představa vražedkyně s rozdvojenou osobností, ale ihned byl vyvrácen, což mě zklamalo. Tudíž postavu to nikam neposunulo. KONEC SPOILERU Kdyby to celé bylo takové jako závěrečná třetina, bylo by to super. Ale ten začátek se mi prostě nelíbil. 6,5/10
Režie: Satoshi Kon
Hrají: Junko Iwao, Rica Matsumoto, Shinpaki Tsuji, Masaaki Okura, Hideyuki Hori
Hudba: Masahiro Ikumi
Japonsko 1998

středa 15. listopadu 2017

LUIS ENRIQUEZ BACALOV 1933 - 2017

Tak nás pořád opouštějí další a další legendy. Před pár dny Ray Lovelock, teď i Luis Bacalov, skladatel, autor hudby k mnoha spaghetti westernům i poliziottescům. :(

úterý 14. listopadu 2017

MORTE SOSPETTA DI UNA MINORENNE (1975)

Claudio Cassinelli se po dvou filmech stal mým oblíbeným poldou z italských poliziotteschi. Je lepší jako herec i charismatičtější než Merli nebo Merenda. Zrovna tuhle roli by ani jeden z nich nesehrál. Cassinelli tu totiž hraje něco jako Belmondo v Policajt nebo rošťák - aby vypátral vraha neznámé dívky, neváhá se namočit do řady krádeží, prostituce a vyhrožování smrtí podezřelým. Naprosto s ničím se nepáře a jediné, co ho rozruší, je, když mu někdo rozbije brýle.
Film trochu připomíná předchozí La polizia chiede aiuto v tom, že od jedné vraždy, provedené naprosto v duchu gialla, se rozjede řetěz událostí vedoucí do míst vyšších, než by si kdo dokázal představit. Sergio Martino ovšem kromě míchaniny poliziesca a gialla, přičemž z gialla je tu skutečně minimum, jen pár vražd, přidal i na humoru. Pokud ho tvoří ironické poznámky a vůbec aktivity Cassinelliho, který tu připomíná Johna Lennona, je to fajn. Problém je, že k smíchu je ještě jeden policista a s ním dojde ke dlouhé honičce plné bláznivých gagů. Navíc do toho celou dobu hraje muzika jako z Neváhej a toč. Naštěstí čím více se nitky dostávají do vyšších pater, tím humoru ubývá. Ale humorná a vážná stránka jsou i tak dost nevyvážené.
Na nedostatek akce si ale nemůžeme stěžovat. Až do zhruba dvou třetin je film neskutečně zábavný a uhání jako blesk se spoustou honiček, přestřelek a bitek. Zvláště přestřelka na horské dráze zůstane v paměti, stejně jako akce v kině. Mimochodem, na co hrdinové jdou? Ano, Il tuo vizio e una stanza chiusa e solo io ne ho la chiave, tedy jeden z předchozích Martinových filmů. Závěrem se ale film zadrhne. Jde tu už jen o past na tu největší rybu a všechny ostatní nitky byly už předtím uzavřeny. V téhle době jsem pořád čekal, že už teda bude konec a skončí to jako jiná poliziottesca, kde se na hlavu zločinu hrdinové prostě nemohou reálně dostat.
Paralelně s uragánem Cassinellim pátrání rozjíždí komický policista sázející na fotbal a odměřený prokurátor, řízení policejním náčelníkem. To je nudná vedlejší role a zarazí, že právě tu hraje Mel Ferrer, psaný jako druhá hlavní role. Mnohem zajímavější roli významného boháče hraje italský veterán Massimo Girotti - tady bych právě očekával spíše Ferrera. Což neznamená, že by Girotti byl špatný. Mimochodem, pokud vím, s Terencem Hillem spřízněni nebyli. O hudbu se postaral Luciano Michelini, a ač nebyla úplně špatná, občas byla nepřiměřeně komická a hrála v nesprávných momentech. Stelvio Cipriani by asi odvedl lepší práci. Jinak z poliziesek od Sergia Martina jsem zatím viděl jen tohle, ale určitě se mrknu i na ty další. Do roku 1977 je jeho tvorba, s výjimkou komedií, určitě zajímavá. 7/10
a.k.a. Suspicious Death of a Minor
Režie: Sergio Martino
Hrají: Claudio Cassinelli, Mel Ferrer, Massimo Girotti, Lia Tanzi, Jenny Tamburi, Roberto Posse, Gino Pernice, Gianfranco Barra, Carlo Alighiero
Hudba: Luciano Michelini
Itálie 1975

neděle 12. listopadu 2017

ANKETA

Díky všem, kteří hlasovali, i když pět hlasů není mnoho, uznávám ale, že otázka v anketě nebyla třeba položena nejšťastněji. Výsledek jsem předpokládal, čtyři hlasy pro spaghetti westerny, jeden pro něco jiného. Tímto tohoto hlasujícího žádám, aby mi do komentářů nebo přes formulář do mailu napsal, co něco jiného myslí, docela mě to zajímá :)
Dnešní anketa se týče další záležitosti, která mě zajímá - nakolik vás mnou komentovaný film / album / kniha nebo cokoli přesvědčí, abyste se na to podívali / poslechli / přečetli? Budu rá, když mi k tomu i něco napíšete :) Anketa zase poběží týden.

pátek 10. listopadu 2017

ENNIO MORRICONE 89

Všechno nejlepší Maestrovi a hodně sil a inspirace do mnoha dalších let.

TEQUILA (1973)

Těšil jsem se na zábavnou, lehce vtipnou střílečku s Anthonym Steffenem, Robertem Camardielem a Eduardem Fajardem, dostal jsem nudné trapné nic. Úvodní scéna ještě v pohodě. Camardiel chodí po městě duchů, kolem něj se střílí, on se snaží schovat a vedle něj vždy dopadne mrtvola. Jedné z nich ukradne hodinky. Záhy se setká s lupičem Shoshenou, kterého tam všichni ti chlapi přišli pro odměnu zabít a postříleli se mezi sebou, a ten ho podle hodinek považuje za obávaného pistolníka Jaguára. Problém je, že Camardiel je naprostý idiot, který neumí střílet, a na co sáhne, to zkazí. Brzy se Steffen i Camardiel dostanou do městečka, kde malí farmáři bojují s majitelem banky Fajardem. Steffena a Camardiela však zajímá jenom sejf v bance...
Já se tenhle film snažím vytěsnit z hlavy, takže spoustu trapných detailů jsem už zapomněl. Za nejhorší ale považuju ten, kdy Steffen asi po půl hodině filmu už vykrádá banku, a když po hodinách snažení sejf otevře, Camardiel ho radostně obejme a sejf tím zabouchne. Tohle sakra bolelo. Ono to možná zní vtipně, ale není to vtipný. Camardiel je trapný, Steffen se snaží, dokonce je tu o dost živější než v jiných svých filmech, ale není to ono, a ani Fajardo se mi tu vůbec nelíbil. Akci většinou obstarávají bitky, v kterých se pořád dává přehnaný důraz na ustrašeného Camardiela. A závěrečná přestřelka je jedna velká zmatená hrůza. Hudba je taková pohodová a veselá, možná veselejší než film sám. Strašně mě to nudilo, strašně mě to zklamalo. Takovou hrůzu jsem nečekal. 3,5/10
PS. Jinak je to poslední Steffenův western. O dva roky později byl sice do kin uveden ještě film Dallas, ale ten byl natočen už v roce 1972.
a.k.a. Uno, dos, tres, dispara otra vez!, Shoshena, Fuzzy the Hero
Režie: Tulio Demicheli
Hrají: Anthony Steffen, Roberto Camardiel, Eduardo Fajardo, Mirko Ellis, John Bartha, Ágata Lys, José Luis Lizalde, Manuel Guitián
Hudba: Coriolano Gori
Španělsko / Itálie 1973

středa 8. listopadu 2017

KARIN DOR 1938 - 2017

Dvě úmrtí za den, obě spojená s německými westerny, to dost zaskočí. Tak odpočívej v pokoji, Brade Harrisi a hlavně sbohem, Ribanno, Ellen, Mabel, Brunhildo a především Karin, a díky za všechny tvoje role ve Vinnetouovi i jinde.