pátek 23. září 2016

COBRA (1986)

V záběru se objeví hlaveň pistole. Voiceover nás ujišťuje, že v USA se každou chvilku vraždí, přepadá a znásilňuje. BUM! Scénář Sylvester Stallone, produkce Golan a Globus. V titulcích se prostřihávají divní lidi provádějící jakýsi obřad se sekyrami a muž jedoucí na motorce. Přijede do supermarketu, vytáhne brokovnici a začne střílet do lidí. Obchoďák hned obklíčí policie a je jasné, že musí nastoupit nejdrsnější polda vůbec - Cobra. Sylvester Stallone. Pilotky, kožená bunda, oldsmobil, párátko v koutku úst. Kudla do břicha, několik ran z bouchačky a je po problému. Stallone přijede domů, ustřihne si kousíček kousku pizzy, který si asi několik dní schovává v ledničce a může se v klidu najíst. Zprávy hlásí, že ve městě řádí jakýsi rozparovač...
Až do téhle chvíle mě to celkem bavilo. Nicméně jak se ukáže, že rozparovač není jeden, ale celá banda, a jejich akce jsou spíš jak z hororu než jak z akční krimi, nesedělo mi to. Stallone se pouští do pátrání, a tři minuty zabije scéna, ve které za zvuků osmdesátkového popu chodí ve městě a "pátrá", klipovitě prostříhávaná s focením modelky Brigitte Nielsen. Té jde gang záhy taky po krku, takže Stallone si bere na zodpovědnost její ochranu, ovšem my víme a on ne, že jedna z čelných členek gangu je policistkou, která gang informuje o všem, co se s nepohodlnou svědkyní Brigitte děje, takže té se po krku vydává šílený řezník, vypadající jako namakaný dvojník Kinskiho.
Hned na začátku jsme ujištěni, že Stallone je AWSOM (česky by tam bylo ÚŽSN).
Ten film je šíleně nudnej. Hororová a akční část k sobě nepasují, film neví, jestli chce bejt stallonovskou verzí Drsného Harryho (čemuž by nasvědčovalo obsazení Andyho Robinsona a Reniho Santoniho do vedlejších rolí a také fašistické pojetí práva - upřímně, v Harrym jsem nikdy žádný fašismus nenašel), nebo hororem o vraždící sektě, nebo obyčejným cannonovským akčňákem. Nevadila mi Brigitte Nielsen, nevadil mi Stallone, vadilo mi, že se to tak táhlo i přes krátkou stopáž (cca 84 minut PAL). Asi bych to paradoxně potřeboval delší, ale zato propracovanější. Nebo aspoň více nejapných pokusů o humor (viz pizza, Stallonova rada Santonimu "zkus jíst švestky", nebo jeho žádost o gumové medvídky), a scén jako ta, kdy Stallone uprostřed honičky najednou auto rychle obrátí o 180% a pár ranami ze samopalu zlikviduje pronásledující dodávku. Akce je sice fajn, ale nuda šílená... 5,5/10
Here is Johnny!
A takhle dopadl další prodavač encyklopedií, kterých není nikdy dost
Romantická večeře po Stallonovsku - on má obrovský hamburger, ona hranolky s hektolitry kečupu

úterý 20. září 2016

LA POLIZIA INCRIMINA LA LEGGE ASSOLVE (1973)

Marný boj osamělého rozzlobeného policisty proti všeprostupující a všemocné mafii, která se neštítí naprosto ničeho. Tentokrát je tím policistou Franco Nero a za kamerou Enzo G. Castellari, takže jsem se těšil na film plný akce. To vyšlo tak napůl.
Na jednu stranu film začíná skvělou honičkou, na tu druhou jde ale o další, byť vlastně první, poliziesco o marnosti shánění důkazů na všemocnou mafii. Castellariho politika ve filmech ale byla vždycky naivní. Od ďábelsky mazaných právníků, kteří s pomocí mafie chtějí ovládnout svět, se zde dostáváme k mafiánům, kteří celý film nedělají nic, než že likvidují včas každého, na koho policista Nero zrovna narazí, že by mu mohl něco říct. Sice tu naštěstí není scéna "těsně než svědek promluví, maskovaný vrah ho zastřelí, ale policistu nechá být", zato informovanost mafie je až zázračná. Jako by snad Nerovi dokonce četli myšlenky. Sotva Nero na něco pomyslí a řekne to svému šéfovi, který není informátorem mafie, hned osoba, na kterou myslel, jde pod kytičky.
Akce se tak většinou skládá z likvidace nepohodlných osob různými metodami, od prostého zastřelení přes umlácení, přejetí autem i motorkou až po ubodání háky. Nero většinu filmu chodí, mluví, asi dvakrát se s někým krátce popere. Až na konci dojde k přestřelce, která ovšem coby vyvrcholení filmu zklame. Je krátká, nepřehledná a stejně by film vlastně ještě pokračovat mohl.
Co mi film dále kazilo, byl podivný střih některých scén, nejsem si jistý, jestli to nebyla jen vada kopie, kterou jsem viděl. Gauneři přijdou někoho zabít, střih, scéna jinde, prudký střih a jsme v půlce likvidování oběti. Bylo to naštěstí asi jenom dvakrát, ale i tak mně to vadilo. Střih je ovšem matoucí i v jiných částech, a zvláště na konci člověk neví, na čem je. No a pak je tu pár kýčovitých pasáží s Nerovou protivnou dcerou a jeho přítelkyní, kterou hraje Delia Boccardo, velice podobná role té, kterou ztvárnila v Di Leově Il poliziotto e marcio. Mimochodem není divný, když žena svého přítele oslovuje příjmením?
Je to italsko-španělská koprodukce, takže tu můžeme vidět spoustu starých známých ze špaget z obou stran Středozemního moře. Nikdo tu ale hereckým výkonem nijak neoslní. Franco Nero občas dost přehrává, Fernando Rey si odvádí svůj standart, James Whitmore sem tam pro jistotu nehraje vůbec. Ve vedlejších rolích se pak objevují staří známí jako Daniel Martín, Victor Israel, Bruno Corazzari, Massimo Vanni či Nello Pazzafini. Ale snad jenom Martín a Corazzari mají větší roli.
Jestli ten film něco drží, tak kromě většinou stabilního Nera a dobře natočené akce výborná hudba bratrů De Angelisů. Pokud bych film srovnal s ostatními Castellariho poliziottesky, asi to bylo o trochu lepší než Cesta rajské smrti, ale pořád o dost slabší než Il cittadino si ribella. 6,5/10 

pátek 16. září 2016

SPIRITO SANTO TRILOGIE

Netradičně si u spaghetti westernů uděláme jednu hromadnou recenzi, ale to je způsobeno i tím, že jsem všechny tři filmy viděl ve dvou dnech. Jsou to filmy, o kterých jste pravděpodobně nikdy neslyšeli, na internetu se o nich dá najít všeobecně velice málo informací, málokdo je viděl. Nikdy pravděpodobně nebyly uvedeny mimo Itálii, neexistuje u nich anglická verze, jediné dostupné nahrávky jsou z italské televize. Naštěstí to není tak dlouho, co se tam filmy vysílaly naposledy, takže jsou to nahrávky docela dobře koukatelné.
Všechny tři filmy vytvořil během let 1971 a 1972 režisér Roberto Mauri. Možná vás napadne, že hrdinu jménem Duch svatý (Holy Ghost / Spirito Santo) vytvořili téhož roku Giuliano Carnimeo a Gianni Garko (taky jsem ten film dosud neviděl, ale o jeho existenci se můžete dozvědět podstatně rychleji). Nicméně první Mauriho Duch svatý vznikl zřejmě o něco dřív než ten Carnimeův. A společného evidentně nemají nic. Garko hraje hrdinu v bílém a film je především komedie. Mauriho filmy sice postupně taky tíhnou ke komedii, ale ten první je až na jeden moment vysloveně vážný.
Hrdinu ve všech třech filmech hraje Vassili Karis, kterého jsem předtím možná zaznamenal v nějaké vedlejší roličce, snad v Návratu Sabaty. Tady dostává hlavní roli, a není vůbec špatný. Trochu připomíná Leonarda Manna, ale možná je i zajímavější. Co se týče dalšího obsazení, jsme ve třetí až čtvrté lize, takže žádnou velkou hvězdu zde očekávat nemůžeme, přesto jsou ty tři filmy přeplněné známými tvářemi v rolích, v nichž je nečekáme. Fidaniho dvorní Django Hunt Powers hraje v prvním filmu bohatého rančera (s mohutným umělým knírem), v prvních dvou se objevuje v různých rolích José Torres, ve druhém hraje padoucha Craig Hill a ve třetím hraje bohatého obchodníka Lincoln Tate. A ve druhém a třetím filmu se objevuje partička, která tvoří to nejzajímavější, co na těchhle filmech vůbec je, ale k nim níže. Ve všech třech filmech se objevuje i hudba Carla Saviny, která není nijak špatná, znělka třetího dílu se mi docela i líbí.

 

...E LO CHIAMARONO SPIRITO SANTO (1971)

Mexické ženě se narodí dítě a při porodu se na okně objeví holubice. Žena to považuje za znamení a dozvíme se, že dítěti se bude říkat Duch svatý. Po titulcích ho však vidíme na nucených pracích, kde je týrán krutými dozorci. Posléze za pomoci bohatého Hunta Powerse, který mu dlužil z minulosti, uteče. Dozvíme se, že Duch svatý je zloděj, který přepadá armádní konvoje, snaží se však při svých akcích nikoho nezabíjet. Společně s Powersem a jeho krásnou dcerou dá dohromady plán na největší loupež... (Po cca dvou týdnech jsem si uvědomil, že námět je vlastně vykradený ze Sicilského klanu, ne? ;) ) První díl je skutečně dost vážný, obsahuje nejvýraznější milostnou linku a málo humoru (který je tu dost divný a je tvořen třeba stájníkem, který se cpe fazolemi). Je tu pár zajímavých postav, jako třeba indiánský šerif toužící po pomstě právě na Duchu svatém a hlavně José Torres coby zdánlivě mírumilovný kněz hrající na varhany, s kulometem v ruce a zlatem na dosah se však mění ve vraždícího šílence. Závěr je velice tragický, pravděpodobně se tu s pokračováním nepočítalo. Ale film není nijak moc nudný, Karis to docela táhne a Powers i přes ten hrozný knír není taky zase tak špatný. 6/10

 

BADA ALLA TUA PELLE SPIRITO SANTO! (1972)

Jiný film, jiný Duch svatý. V prvním i druhém díle má Karis jiné jméno, byť přezdívka zůstává. I kostým nosí jiný, byť v polovině filmu nosí vojenskou uniformu. Zápletka se točí kolem vojenských transportů se zlatem, které jsou však falešné, místo ingotů zlata jsou v bednách kusy olova. Duch svatý odhalí, že za vším stojí podvodník v čele pevnosti, který zlato krade... Tenhle díl není zase o tolik horší než první. Ovšem co ho vytahuje dost nahoru je partička skoropadouchů, která je ve výsledku zajímavější a zábavnější než sám hrdina. V čele je rádobyšlechtic Diego Habsburský ztvárněný Remem Capitanim (z Pravé a levé ruky ďábla), který chce zlato ukrást, aby mohl dobýt mexický trůn, a jeho čtyři kumpány tvoří italský bojovník z doby risorgimenta (Giovanni Cianfriglia), potomek piráta Morgana (nějaký kaskadér, jméno si nepamatuju), zběhlý kněz (Omero Capanna) a divný hrbatý Ir s ještě divnější červenou hučkou na hlavě (Aldo Berti). Jak je tahle pětka na scéně, rozhodně není o zábavu nouze. Až mi bylo na konci líto, že oni a ne Craig Hill se stávají těmi hlavními padouchy. Hraje tu i José Torres, tentokrát coby zbabělý bankéř. Romantická linka je mnohem slabší, krásné ženy jsou tu dvě, bývalá Duchova milá, která si po jeho odchodu vzala jeho zmrzačeného bratra, a mladá Indiánka, kterou Duch na začátku zachrání před bandity. 5,5/10

 

SPIRITO SANTO E LE CINQUE MAGNIFICHE CANAGLIE (1972)

Třetí díl začíná zhruba na stejné vlně jako druhý, ovšem postupně jde laťka dolů, dolů a dolů... Tentokrát kraj ohrožuje záhadný maskovaný lupič zvaný Samotář, který opět vykrádá vojenské konvoje, kde všechny postřílí, tentokrát však krade zbraně, které prodává mexickým revolucionářům. Armádě i občanům dojde trpělivost, tak se rozhodnou povolat slavného lovce lidí Ducha svatého a nabídnou mu odměnu, když Samotáře vypátrá. Duch svatý za tím účelem sežene několik svých přátel - kterými jsou kupodivu Diego a jeho čtyři kamarádi. Tohle se snad odehrává v alternativním vesmíru. Takže místo hledání Samotáře tu napřed máme asi hodinu, během které se rozdělená banda dá dohromady. Dlouho se přitom hledá jen sám Diego za pomoci nudného kněze. Následně se objeví Diego, pak se hledá pirát (tentokrát hraný Riccardem Petrazzim), následně ještě knez (tentokrát Gilberto Galimberti), náhodně se najde hrbáč (stále Aldo Berti) a když hledají Siciliána (Cianfriglia), tak zjistí, že je po smrti! A zde se průser prohlubuje, protože na pohřeb přijíždějí dvě naprosto zbytečné a otravné figurky jeho sicilských bratranců, kteří jsou oblečeni a chovají se jako Sicilani a je to neskutečně trapné, navíc když zbytečně otravují asi deset minut! Pak naštěstí takřka nadobro zmizí z děje. Jenže průser tím nekončí. Pořád se nikdo nevěnuje pátrání, místo toho se asi pět minut zabije nepochopitelnou scénou, která se následně ukáže jako sen. Přidejte překombinovaný a poněkud divně useklý konec, naprosté nevyužití Samotáře, opakování záběrů z předchozího dílu, a ani ta Capitaniho pětka nefunguje zdaleka tolik, jako v předchozím dílu. Snad jen Karis a právě Capitani to trochu zachraňují, byť i oni dva jsou při sólu sicilských idiotů nuceni jen stát a čumět. 4/10