pátek 21. července 2017

L'UCCELLO DALLE PIUME DI CRISTALLO (1970)

Tohle jsem dlouho odkládal, ani nevím, proč. Možná to bude tím, že subžánr gialla mě tak moc zase nenadchl. Viděl jsem pár filmů, ale všechny mi přišly jak podle jednoho mustru, tu podaného působivěji (Sergio Martino), tu hůře. Vždy šlo buď o osamělou ženu, po které jde sériový vrah, nebo o skupinu lidí, které jednoho po druhém likviduje sériový vrah. Nemohu říci, že Argentův film by se co do námětu nějak dramaticky odlišoval, ale přece jen jsem neměl ten pocit, že tohle jsem už viděl.
V centru dění je tentokrát mužská postava, americký spisovatel, který se chystá odletět z Itálie společně se svou snoubenkou. Když náhle jedné noci spatří v rozsvícené galerii maskovaného vraha, kterak vraždí krásnou dívku. Sam, hraný Tonym Musantem, vraha vyplaší, dívku se podaří zachránit, ale vrah nyní jde i po něm, a Sam se navíc začíná o sériové vraždy více a více zajímat a totožnost vraha odhalit.
Scénář tedy není nijak originální ani dokonalý (ostatně teď jsem si vzpomněl na jednu nedovysvětlenou a podivnou záležitost), ale hlavní tahák v něm netkví. Film je spíše takovou děsivější detektivkou než hororem, krve tu moc není, kde by jiní ukazovali vraždy názorně, Argento tady jen naznačuje a vlastně s každou další vraždou přidává na intenzitě a detailnosti - první nevidíme vůbec. Každopádně ani chvíli jsem se nenudil, případ mě zajímal, tipoval jsem, kdo je vrah, byť tady falešných stop není moc, a v napínavých momentech jsem byl skutečně napjatý jak guma od trenek. Zvláště scéna, kdy se vrah dobývá k Suzy Kendall v prázdném domě je nervydrásající. Ovšem není jen napětí, je tu i humor, který překvapivě funguje, snad až na teplého zastavárníka. Pobaví jak koktavý pasák Gildo De Marco, tak především Mario Adorf jako podivínský malíř.
Hlavní role pak obsadili Tony Musante, známý ze Žoldnéře, který si v průběhu filmu svoje sympatie získá, jeho přítelkyni hraje Suzy Kendall, která se děsně podobá Susan George. Policistu hraje jako vždy výborný Enrico Maria Salerno. Kromě Kendallové tu hraje i řada dalších krasavic, například Eva Renzi, okouzlí pak především Rosita Torosh. Ovšem narozdíl od Martina (či Bianchiho či Di Lea) se Argento nesoustředí vůbec na erotiku, neuvidíme ani jednu bradavku, ani nic jiného, což je jen dobře. Kdo ovšem filmu prospěl asi nejvíce, jsou dva géniové, z nichž jeden, Vittorio Storaro, se postaral o kameru, a druhý, Ennio Morricone, o hudbu, která jako by se k takovému filmu snad ani nehodila - sedne geniálně. Jo, tohle se mi moc líbilo - a vlastně teď mám chuť mrknout od Argenta na další kousky. Třeba na ten s Budem Spencerem ;) 8,5/10
a.k.a. Pták s křišťálovým peřím: Přízrak teroru (proč ten dovětek, proboha?), The Bird with the Crystal Plumage, The Phantom of Terror, Point of Terror, The Gallery Murders
Režie: Dario Argento
Hrají: Tony Musante, Suzy Kendall, Enrico Maria Salerno, Eva Renzi, Umberto Raho, Renato Romano, Mario Adorf, Rosita Torosh, Giuseppe Castellano, Gildo De Marco
Hudba: Ennio Morricone the GOD
Scénář: Dario Argento
Itálie / SRN 1970

středa 19. července 2017

BRIAN MAY 70

Kytarista Queen dnes slaví 70.

úterý 18. července 2017

PINK FLOYD - THE DARK SIDE OF THE MOON

And then one day you find ten years have got behind you. / No one told you when to run, you missed the starting gun. 
Co bych mohl vlastně říct k desce tak legendární, že ji zná snad každý? K desce, která vedla více než deset let v žebříčku nejprodávanějších alb v Británii? K desce, kterou naprosto miluju, a kterou považuju za naprosto geniální?
Pink Floyd jsou jedna z mých nejoblíbenějších kapel, to jste si asi už všimli, hlavně pokud blog sledujete už delší dobu. Nemusím od nich úplně všechno a úplně všechno jsem od nich neslyšel. Po The Wall už to nebylo ono - napřed kapelu až příliš ovládal Roger Waters, aby následně odešel a dál to zůstalo na Davidu Gilmourovi a trochu Nicku Masonovi - Ricka Wrighta Waters už během natáčení The Wall vyhodil a vrátil se až na desce The Division Bell z roku 1994. My jsme ale v roce 1973, kdy nic takového zdaleka nehrozí.
Money, so they say / Is the root of all evil today.
Roku 2005 se rozpadlí Pink Floyd sešli ojediněle na charitativní akci Live 8, kde vystoupily největší hvězdy světové populární hudby. Sestra to celý den až do půlnoci (kdy zdaleka nebyl konec) sledovala, ale Floydy si nepamatuju - tehdy ve 12 letech čekala na Madonnu, Pussycat Dolls a podobné sračky! Pomoc! Dnes mě mrzí, že jsem tehdy tohle vystoupení Floydů neviděl, byť tehdy by pro mě asi nic neznamenalo. Proč to tu píšu - protože znovusešlí Floydi zahráli pár písní právě z Dark Side. Zřejmě symbolicky proto, že právě tehdy mezi nimi nevládl žádný nesvár.
There's someone in my head but it's not me.
Začínáme zvukovou koláží mluvení, tikání, chrastění, jekotu a vrtulníku a plynule přejdeme do první skladby Breathe, jež je takovým leitmotivem alba. Že by hned normální písnička? Ne. On The Run tvoří pulsující nervní syntetizér, který na první poslech zarazí, ale jednoduše nejde přestat poslouchat. Výbuch, ticho, zvonky, začíná Time o pomíjivosti času - plynule přejde opět do Breathe s jiným textem. Následuje geniální bezeslovná The Great Gig in the Sky. A tím končí první strana.
Druhá začíná slavným hitem Money s výrazným basovým riffem a saxofonovým sólem. Saxofon se znovu ozve v pomalé a smutné Us and Them, v níž se zrcadlí Watersovo oblíbené téma války. Instrumentální Any Colour You Like považuji za nejslabší skladbu na desce, což ovšem neznamená, že si ji s chutí neposlechnu. Následné Brain Damage a Eclipse pak celé album vynikajícím způsobem završují.
Black and blue / And who knows which is which and who is who.
Devět skladeb, tři čtvrtě hodiny hudebního blaha. Kdo nezná, povinnost. Veselou naladu vám album samozřejmě nepřivodí, spíš vás přinutí přemýšlet. Ovšem to dělá, mam pocit, čím dál míň lidí, takže je to rozhodně plus.
Omlouvám se, tahle recenze je trochu odbytá, což mě zrovna tady mrzí. Mohl jsem zmínit ikonický obal, promluvy v jednotlivých skladbách atd. atd. Každopadně aspoň jsem tuhle skvělou desku připomenul a vy si ji hned pusťte. Já už to udělal.
Everything under the sun is in tune / but the sun is eclipsed by the moon. 

pátek 14. července 2017

REŽISÉŘI (italského) DIVOKÉHO ZÁPADU III

Dnešní profily patří režisérům, kteří se ve většině své tvorby zabývali převážně jinými žánry než westerny, pár jich však také natočili. Takže spíše jde o připomínku kdo ze slavných či známějších italských režisérů taky natočil western.

MARIO BAVA (1914 - 1980)
Bava začínal jako kameraman a trikař a zde možná má počátek jeho specifický estetický styl, který rozvinul především v hororech a kriminálních thrillerech označovaných jako giallo, kterýžto žánr vlastně spoluzaložil. Narozdíl od Hitchcocka, který byl zjevně jeho vzorem, si však nemohl dovolit točit jen určitý druh filmů a musel přijímat různé komerční nabídky - mezi které se řadí i jeho tři westerny. První podepsal jako John Old a jedná se o film La strada del Forte Alamo z roku 1964. O va roky později se pak spolupodepsal pod film Ringo del Nebraska, jenž však byl z většiny natočen španělským režisérem Antonio Románem. Poslední, tentokrát samostatný a přímo Bavou podepsaný spaghetti western vznikl roku 1970 a jmenuje se Roy Colt e Winchester Jack, komediální western s Brettem Halseyem a Charlesem Southwoodem

DAMIANO DAMIANI  (1922 - 2013)
Damiano Damiani začínal jako neorealistický filmař a většinu kariéry tvořil sociálně-politicky-kriminální dramata, v nichž z levicového hlediska kritizoval korupci, mafii a další dodnes nevyřešené nešvary italské společnosti. U nás je jeho nejznámějším dílem seriál Chobotnice, za minulého režimu se ale právě pro svou levicovost a "nastavování zrcadla" u nás promítaly často i jeho další filmy (Vyšetřování skončilo - zapomeňte, Den sovy, Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky a další). Často v nich hráli i spaghetti westernoví herci jako Franco Nero, Claudia Cardinale, Gian Maria Volonté, Giuliano Gemma, objevil mladičkou Ornellu Muti. Westerny natočil dva. Zatímco první, Kulka pro generála, zapadá naprosto přesně do linie politicky vyhraněných filmů, zřejmě jen z finančních důvodů přijal roku 1975 nabídku na natočení Sergiem Leonem produkované komedie Chytrák a dva společníci, která skončila dosti bezútěšně i kvůli přetahování Damianiho na jedné a Hilla a Leoneho, který chtěl mít všechno pod kontrolou, na druhé straně.


LUCIO FULCI (1927 - 1996)
Přestože Lucio Fulci natáčel filmy snad všech žánrů jako komedie (La pretora), kriminální filmy (Luca il contrabbandiere), dobrodružné filmy (Bílý tesák) i westerny, nejvíce se zapsal jako tvůrce hororů, a to až svou pozdní fází kariéry. K zombíkům, s nimiž si ho všichni dnes spojují, se dostal až filmem Zombi 2 (přičemž neexistuje film Zombi 1, tak byla pouze v Itálii uváděna Romerova Noc oživlých mrtvol Úsvit mrtvých - díky Kubasovi za opravu). Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se věnoval spíše tvorbě giallo thrillerů (Una sull'altra, Muka neviňátek, Una lucertola con la pelle di donna). První western natočil roku 1966, šlo o film Tempo di massacro s Francem Nerem a Georgem Hiltonem. Už zde se objevují typicky brutální Fulciho manýry - hlavní padouch nechá roztrhat člověka psy, hrdina je krutě zbičován a popálen apod. Film I Quattro dell'apocalisse jsem neviděl celý, Stříbrné sedlo je spíše rodinným westernem, byť i zde se na mrtvých objevují krvavé efekty a dojde ke zbičování dítěte. Opět tu však došlo k neshodám s hlavním představitelem Giulianem Gemmou.

UMBERTO LENZI (1930)
Multižánrový režisér, který točil snad všechno, co bylo zrovna v kursu. Peplum, Sandokana (se Stevem Reevesem), špiony (Špioni milují květiny), komiksy (Kriminal), westerny, giallo (Paranoia, Orgasmo, Sedm krvavých orchidejí), válečné filmy (Attentato al tre grandi), kanibalské horory (Vymítač kanibalů, Ženy od hluboké řeky), zombie horory (Velký útok zombies) a kriminální filmy (Milano odia - la polizia non puo sparare), přičemž poslední tři jsou v jeho tvorbě nejčastější a nejpopulárnější. Z častých spolupracovníků by se dali zmínit Tomas Milian, Carroll Baker, Ida Galli, Henry Silva, Maurizio Merli či Ivan Rassimov. My se pozastavíme u jeho dvou westernů, které, podle svých slov, zrovna v lásce neměl. Taky podle toho vypadají. Ani jeden není ničím výjimečný, spojuje je jen to, že v obou hraje hlavní roli John Ireland. První, Una pistola per cento bare, je klasickým příběhem o pomstě, kterou koná Peter Lee Lawrence, druhý, Tutto per tutto, zase honičkou za zlatem, po kterém jde až moc lidí včetně Marka Damona, Eduarda Fajarda či Fernanda Sancha.

CARLO LIZZANI (1922 - 2013)
Původně neorealistický tvůrce, autorsky plodný až do pozdního věku. Stejně jako Damiani se věnoval spíše sociálně-politicky orientovaným filmům, občas s kriminální tématikou (Bandité v Miláně, Barbagia s Terencem Hillem, Torino nera s Budem Spencerem - oba v neobvykle nekomediálních rolích), popřípadě historickým námětům (Poslední dny Mussoliniho s Rodem Steigerem, Henrym Fondou či Francem Nerem). Westerny natočil dva. První, Balík dolarů, pravděpodobně jen z finančních důvodů, pod pseudonymem. Opět jde o klasické schéma pomsty. Druhý, Vymahač (Requiescant) vypadá osobitěji - ostatně si v něm zahrál i Lizzaniho kamarád Pier Paolo Pasolini.

ANTONIO MARGHERITI (1930 - 2002)
Další multižánrový tvůrce, tentokrát s poměrně bohatou westernografií, ovšem nejproslulejší je asi jako autor gotických hororů. Točil ale leccos - peplum, válečné filmy, akční filmy, kriminálky, komedie, sci-fi, dokonce i napodobeniny Buda Spencera, kterého u něj suploval Fernando Bilbao. První western natočil roku 1967 a šlo o poněkud komediálně laděný Dynamite Joe. Následovaly dva westerny připomínající spíše gotické horory - Vengeance s Richardem Harrisonem a And God Said to Cain s Klausem Kinským netradičně coby protagonistou. Následující dva westerny vytvořil ve spolupráci s Lee Van Cleefem, vždy netradičně s někým spárovaným - v The Stranger and the Gunfighter došlo ke spolupráci s hongkongskými Shaw Brothers a tak došlo ke smíchání kung-fu a spaghetti westernu, v Take a Hard Ride zase ke spojení spaghetti westernu a blaxploitation včetně jeho největších hvězd Jima Browna, Freda Williamsona a Jima Kellyho. Posledním westernem je obskurní komedie Whisky a duchové, v níž se objevuje opět Fernando Bilbao.

SERGIO MARTINO (1938)
Sergio Martino začínal u westernů jako scenárista, posléze začal točit jako dvorní režisér společnosti Dania, patřící jeho bratru Lucianovi. Jeho prvním filmem byl western Arizona Colt Returns, kde Giuliana Gemmu z prvního dílu vystřídal Anthony Steffen. Vzápětí se ale Martino pustil do tvorby giallo filmů s výraznou erotickou složkou, kde často hrála hlavní roli Edwige Fenech (Lo strano vizio della signora Wardh, Tutti i colori del buio, Your vice is a locked room and only I have the key), popřípadě bez ní (La coda dello scorpione, Torso). Věnoval se i kriminálním filmům, erotickým komediím opět s Edwige a dalším různým žánrům, později i postapokalyptickým filmům. K westernu se vrátil už jen jednou, zato skvěle - roku 1977 vytvořil film Mannaja s Mauriziem Merlim v hlavní roli.

úterý 11. července 2017

LES AVENTURIERS (1967)

Na Dobrodruhy jsem se chystal už hodně hodně dlouho. Jenže napoprvé jsem si četl komentáře na čsfd, které mohou sice hodně inspirovat ke zhlédnutí, ale pokud zde řádí LiVenturové a další, mohou odradit tím naprosto nejhorším způsobem - vyzradit konec. Nejlépe kdo z postav přežije. Paráda. Pak jsem konec viděl v jednom jinak pěkném sestřihu, a ještě jsem se to jednou, abych na to náhodou nezapomněl, dočetl v biografii Lina Ventury, kterou napsala jeho žena Odette. A vykecala tam konce mnoha Linových filmů. Díky, paní Venturová, to jste fakt nemusela. Taxi do Tobruku teď asi taky ještě nějakou dobu neuvidím, snad se mi podaří zapomenout, jak píše, že končí.
Jinak znělo to samozřejmě velice dobře, námětem, obsazením, ale trochu mě odrazoval i autor scénáře, kterým byl José Giovanni. Ten měl u svých filmů dobré náměty, ale neměl je moc zvládnuté dramaturgicky, většinou se rozpadají do několika epizodických částí, kdy se dlouho čeká, jak nová souvisí s tou předcházející. To je bohužel případ i Dobrodruhů, kteří jsou vlastně rozděleni na tři třetiny. A je sice hodně sympatické, že naprostou většinu času strávíme s hlavními hrdiny, které si nejde neoblíbit, ale doplácejí na to negativní postavy, které se zjevují z čistého nebe a bez jasných pohnutek. Chyběla mi tam větší provázanost, sevřenost, napětí. Nechci spoilovat, ale řekněme že od jisté chvíle jsem potřeboval nějaké výraznější pojítko, abych měl důvod zajímat se o hrdiny dál.
Jinak se ale moc nedá vytknout. Scény nejsou napsané špatně, všechny tři hlavní postavy jsou trojrozměrné a jejich vztah zajímavý, každá má svou motivaci, své plány a svůj důvod konání. Ze všech tří je výkonem i charakterem jasně nejlepší Lino Ventura, Delon se snaží, hraje dobře, ale nemůžu si pomoct, prostě je mi pořád trochu protivný. A Joanna Shimkus je krásná a hraje taky dobře. Ze známějších tváří se objevuje Serge Reggiani jako nebezpečný vágus (trochu jsem si vzpomněl na Corbucciho Hellbenders a žebráka Ala Mulocka - Reggianiho postava je ale větší a zajímavější), Paul Crauchet coby podvodník a Guy Delorme, Rochefort ze Tří mušketýrů z roku 61, jako nemluvný zabiják, ovšem ten má jen omezenou roli. De Roubaixova hudba je celkem pěkná, ale občas jsem měl dojem, že dodal jen pár skladeb, takže titulní hraje i v nepříliš vhodných scénách. Byť nejen hudbou jsem měl z filmu takové smíšené pocity, na jednu stranu spíš smutek (možná ale ovlivněné vědomím těch hnusných spoilerů), na druhou veselé bláznění hlavní trojice. 7,5/10
PS. Závěrečný záběr připomíná konec Násilníka s Eastwoodem, ale pevnost Boyard má mnohem lepší atmosféru než Alcatraz ;)
a.k.a. Dobrodruzi
Režie: Robert Enrico
Hrají: Alain Delon, Lino Ventura, Joanna Shimkus, Serge Reggiani, Paul Crauchet, Guy Delorme, Hans Meyer
Hudba: Francois De Roubaix
Scénář: José Giovanni, Robert Enrico
Francie / Itálie 1967

pátek 7. července 2017

JAROSLAV FOGLAR - SVORNÍ GAMBUSÍNI A JINÉ PŘÍBĚHY

Před několika lety jsem tu psal o knihách od Foglara s tím, že komiksy doplním později. Rychlým šípům už jsem se tu taky věnoval, a tady je ten zbytek.
Když jsem pořád tak, jako malý, listoval tím souborným vydáním Rychlých šípů, v ediční poznámce jsem se dočetl letmo o několika dalších komiksech, jež Foglar psal. Včetně třeba Kulišáků, z nichž tam byla i ukázka. Tehdy jsem si myslel, že se k tomu asi nedostanu. No a nedlouho na to jsem ve veřejné knihovně objevil tuhle knihu se zbytkem Foglarových komiksů, která vyšla nedlouho po Šípech a obsahuje ten zbytek. Tehdy mi to samozřejmě všechno přišlo skoro až dokonalé, i když jsem některými komiksy listoval raději než jinými. Očtené jsem je měl ale všechny. Podívejme se na ně dnešníma očima. Tedy budu spíš vzpomínat, ale některé části jsem si pročítal i po letech.

SVORNÍ GAMBUSÍNI
Vycházelo v časopise Správný kluk roku 1943, kreslil Bohumír Čermák. Ve výsledku nakonec jen roztažená historka o ukradeném míči a čtyřech klucích, kteří založí klub. Jediné jméno, které si vybavím, je Šikejz, což byl padouch (navíc jsem si ho pamatoval jako Fikejze a ne Šikejze). Takže spíše nepamětihodná, nijak extra kreslená záležitost. Vlastně do knihy navíc nově překreslená, původní verze vypadala naprosto odlišně.
Barč vs. Čermák
MEDVĚDÍ DRUŽINA
Opět jen dvě epizodky ze života jedné skautské družiny, skoro jako by to vypadlo z knihy Pod junáckou vlajkou. Opět nic, co by nějak výrazně utkvělo, snad jen obrázky. Fischer je klasik, jeho předchůdce, ve skutečnosti chlapec z Foglarova oddílu, mi ovšem nepřišel zase tak špatný. Medvědí družinu však záhy vystřídaly Rychlé šípy, což je asi dobře, byť kdyby byl tento seriál rozsáhlejší, nevadilo by mi to. (Zatímco Svorní gambusíni pokračování nepotřebovali.)
PIM A RED
Dobrodružný seriál o dvou klucích běhajících stále v trenýrkách, bojujících s bandity. Jeden z nich je Indián a mluví v infinitivech. Rasismus!! Ne, dělám si legraci. Docela mě to bavilo. Takové kratší dobrodružství rozsahu povídky. V šedesátých letech byl seriál nově překreslen pro časopis Tramp, ale naštěstí černobíle - naštěstí proto, že editor raději sáhl po původní verzi, ačkoli ta nová nevypadala špatně.
Dobrila (Vpřed) vs. Klička (Tramp)
ZA POKLADY STARÝCH INKŮ
Druhé dobrodružství Pima a Reda,v němž už ale dostali spíše vedlejší role a hlavní pozornost získává namyšlený "zálesák" Grizzly. Předchozí seriál kreslil chorvatský kreslíř Saša Dobrila, tento Václav Junek, jehož kresby se mi, ani v Rychlých šípech, nikdy příliš nelíbily. Seriál je navíc strašně rychle ukončen, hlavně kvůli komunistickému zákazu časopisu.
KULIŠÁCI
Olympia tímhle asi vypálila rybník BB Artu, který tak nemohl Kulišáky zařadit do žádné Velké knihy komiksů ABC :) Je fakt, že ke Strážcům by Kulišáci pasovali. Ale sem samozřejmě patří spíš. Foglar je evidentně netvořil moc rád, chtěl dělat Rychlé šípy. Stejně tak kresba Jiřího Krásla (nebo spíš malba) není nic moc. Moc schematické, málo živé, a půlka lépe předělaná jako Rychlé šípy.
K PRAMENŮM NEZNÁMÉ ŘEKY
Nijak moc propracovaný ani rozsáhlý dobrodružný seriál psal Foglar pro Mladou frontu, kde seriál kreslil Oldřich Jelínek z Dikobrazu. V 90. letech došlo k přepracování Miroslavem Schönbergem, který tomu dodal o dost atraktivnější formu. Až je škoda, že scénář není nijak moc dobrý.
Schönberg (Skaut-Junák) vs. Jelínek (Mladá Fronta)
VÁHY ŽIVOTA A SMRTI
Překreslená povídka, původně od Josefa Bíbra-Bikina, do knihy však upravena (tzn. totálně něco jiného). Nevypadá to špatně, ale trochu mi vadilo, jak se postavám obrázek od obrázku totálně mění obličeje. Prozaická verze je působivější, z tohohle myslím víc čpí ta agitka proti alkoholu. Ale proč nevarovat proti pití za volantem - v době, kdy povídka poprvé vyšla, to snad ještě ani nebylo zakázané.
Bíbr vs. Barč
PŘÍBĚH ZE TMY
První z totálně předělaných komiksů pro tuto knihu. Původní povídka je dost děsivá, je fakt, že původní verze komiksu naopak vypadala jako kreslené vtipy z časopisu Sorry, ale když jde o soubor existujících komiksů... takhle jde o prakticky vytvoření nového díla. Nové kresby vytvořil Michal Kocián a ne špatně.
Železný vs. Kocián. Za překreslení jsem na jednu stranu rád...
LOV NA NETVORA
Druhé nové zpracování povídky, která mě tentokrát nebavila nikdy. Ani v próze, ani v komiksu. Kociánova kresba mi navíc přijde trochu zmatečná v tom, že se jedná o jedno okénko a na něm několik výjevů.
Železný vs. Kocián, č. 2
BOJ NA ČERTOVCE
Pro změnu něco tradičnějšího. Opět skautská tématika, městská romantika. V hlavní roli sám Foglar. Existuje i druhá verze, vypadající něco mezi Trnky Brnky a obrázky devítiletého dítěte.
Zeman vs. Vincenc (Kometa). Toho Vincence snad nemysleli vážně
NYAM, NEJLEPŠÍ Z DOBRÝCH
Povídka připomíná příběh o Royovi z Hochů od Bobří řeky, akorát přesunutý do Jižní Ameriky. Na tomhle mi vždycky vadila Balákova malba, která sice vypadá poměrně realisticky, ale zato ošklivě a staticky.
NIKDY NEVZDÁVEJ
Z kreslených povídek asi nejlepší, byť předloha mi nikdy nijak hvězdná nepřišla. Tady to zachraňuje Grbavčicova kresba, která je skvělá. Realistická, dramatická, akční.
CHATA V JEZERNÍ KOTLINĚ
Tohle už je překreslený román a samozřejmě klasika. Stejně jako další dva komiksy, Záhada a Stínadla, není text do komiksu převeden úplně nejlépe, spousta textu a mnohé situace jsou provedeny dost zkratkovitě, ale desetiletému dítěti tohle vůbec nevadí. Dernet je asi nejděsivější Čermákův šílený dospělák vůbec. Jinak vlastním černobílý sešit s tímto komiksem, který jsem se však pokoušel podle barevné verze vybarvovat fixkami. Po dvou a půl stránkách mě to přestalo bavit. Také jsme měli se sestrou sešitové vydání románu s ilustracemi převzatými z komiksu, ale to jsme blbci rozstříhali a vybarvovali. 
ZÁHADA HLAVOLAMU & STÍNADLA SE BOUŘÍ
Záhadu jsme měli taky černobílou! Po filmu to byly asi první kreslené Rychlé šípy, co jsem viděl, ale tehdy mě to tolik neoslovovalo ještě. Kam ten sešitek ale jenom přišel? Vzhledem k tomu, že jde o stripy a mnohé kapitoly jsou zkráceny na pouhou stránku, tedy jediný řádek, vypadá komiks docela zkratkovitě, ale jako doplněk k románu bohatě stačí. Existuje i zcela nový komiks Tajemství Velkého Vonta, ale ačkoli jsem ho při práci ve skladu knih v ruce držel několikrát, vlastně jsem nikdy nezalistoval.
MODRÁ ROKLE, ZTRACENÝ KAMARÁD, JESKYNĚ SATURN
Tohle spíš mělo být mezi původními komiksy, z tohohle kniha vznikla až později. Saudkovy kresby, tolik se lišící o všeho ostatního z knihy, mě jako malého na jednu stranu děsily, na druhou fascinovaly. Škoda, že jak příběh postupuje, je děj čím dál slabší a slabší. Modrá rokle i Ztracený kamarád ještě jdou, ale Jeskyně už je docela slabota - a vlastně i kresebně. Foglar se už docela vykrádá a z členů příliš velikého klubu je vlastně jedinou výraznou postavou Denny, člověk si všimne ještě Romana a Špuntíka, ale třeba Altar a Barvín jsou dost do počtu. A trio Milda - Haryk - Fretka zdaleka nemá na Bratrstvo kočičí pracky.
Rychlé šípy byly a jsou ve Foglarově komiksové tvorbě jednička. Vydat ten zbytek ovšem byla záslužná myšlenka. Jen je škoda, že místo originálů nám na mnoha místech editor přináší zcela nové kresby, byť vhodnější. A to ještě nabitý doslov Noska - Windyho sděluje, že kdyby byl nalezen někdo, kdo umí kreslit jako Fischer, byly by překresleny i první tři příběhy Medvědí družiny! V posledních letech vyšlo všechno znovu v několika sešitech po stovce - až na Modrou rokli. Předpokládám, že kvůli problémům s právy. Kromě toho, pokud by sešit vyšel, kvůli spekulantům by se jeho cena pohybovala okolo tisícovky - jen proto, že je to Saudek.