pátek 26. května 2017

BANANA JOE (1982)

Banány hejbou světem.
Tohle jsem si pamatoval horší. Původní článek jsem napsal poměrně blbě a jakože haha nad věcí, takže jsem měl za to, že se jedná o větší stupiditu. Je to samozřejmě ptákovina, ale oproti ostatním Spencerovým sólovkám z téhož roku je to poměrně příjemnej, vtipnej a zábavnej film. Spencer tu hraje negramotného tátu černošské vesnice (!) kdesi v Jižní Americe, odkud vozí do města banány a za to dostane zásoby. Pozemek kolem vsi ale padl do oka velkoobchodníku s banány, kterému rázovitý obchodníček stojí v cestě. Když Spencer zjistí, že musí mít povolení k prodeji, je ochoten udělat naprosto všechno pro to, aby ho získal.
Ve starém textu jsem rádobyvtipně psal, že Spencer (autor námětu) a Steno (režie, scénář) se někde nejspíš zavřeli a měsíc nejedli nic než banány. Jaksi posedlost banány z tohoto filmu čiší - ostatně taky jsem si při sledování musel aspoň jeden oloupat. Konečně ve filmu padne slovo banán snad častěji než tady. Na druhou stranu, proč by všechny spencerovky a hillovky musely nutně být o pašerácích drog? Scénář je krapet nevyvážený (trapné vtípky s Torsillem, proti tomu docela dobré sekvence s nevzdělaným a naprosto se neorientujícím Spencerem), něco už je na hraně (přehrávající seržant na vojně). Ale nedopadlo to tak příšerně, jako jiné spencerovky z této doby. Rvaček tu není moc, ale děj na nich nestojí a staví radši na něčem jiném, což je dobře.
Spencer film sice táhne sám, dostal ale vedle sebe tak trochu parťáka, jako vždy. Ovšem ten se dá docela dobře přežít, asi hlavně i díky dabingu Dalimila Klapky (stejně tak zmíněného seržanta nakřičel Jaromír Meduna tak, že se člověk i zasměje). K tomu je tu zmenšená, ale stabilní partička kaskadérů ve vedlejších rolích (Pazzafini, Messina, Pacifico, Cianfriglia, Smacchi, Verziera, dva bratři Dell'Acquové) a další tradičně se opakující Spencerovi spoluhráči (Carlo Reali, Salvo Basile), krásná zpěvačka (modelka Marina Langner) a v neposlední řadě povedený soundtrack bratrů De Angelisů, kteří tu sice využili dvě starší skladby (ze Sudé a liché a Dvou výtečníků), ale vůbec to nevadí. Za mě ze Spencerových sólovek rozhodně jedna z těch lepších. 7,5/10
Režie: Steno 
Hrají: Bud Spencer, Marina Langner, Nello Pazzafini, Giovanni Cianfriglia, Salvo Basile, Carlo Reali a další 
Hudba: Guido a Maurizio De Angelis
Scénář: Mario Amendola, Bruno Corbucci, Steno
Námět: Bud Spencer
Itálie 1982

úterý 23. května 2017

LUCKY LUKE (2009)

Adaptace Lucky Luka, která si bohužel z předlohy vzala jen pár jmen a mluvícího koně. Lucky Luke tu tak má jméno... rodinu... trauma z minulosti... touhu po pomstě... Tohle přece není Lucky Luke! Že nekouří nemusím zmiňovat - scenáristé na stéblo trávy nahrazující cigaretu sice udělali jeden vtip, ale provedením ho zase zabili. Začátek s vyvražděním Lukovy rodiny tedy zaskočí, pak to ale asi půl hodinky vypadá poměrně lépe. Luke střílí přesně a aniž by zabíjel, osobně se zná s prezidentem a čistí město od zločinců v rekordním čase. Fajn. Jenže pak Luke jednoho padoucha zabije (!) a asi tři čtvrtě hodiny (!) se snaží vzdát se pistole a žít jako farmář. K tomu se k němu nastěhuje barová zpěvačka, s níž Luke prožívá chvilkami vtipnou (zpěv Elvise), jinak spíše trapnou romanci. A Calamity Jane. Proč v tom vůbec sakra vlastně byla? Mimochodem ji obsadili pohlednou herečkou, jen trochu zašpiněnou, takže nedává smysl, že jí Luke oslovuje "chlape". Namísto Daltonů tu pak jsou Jesse James a Billy the Kid, oba trapní až na půdu. James pořád pateticky recituje Shakespeara, Billy je třicetiletý chlap dělající dítě z komiksu milující lízátka. Otřesné. Jolly Jumper tomu taky nepřidává. Aspoň to bylo výtvarně zajímavé, hudebně to šlo (francouzská předělávka Do Not Forsake Me Oh My Darling je super), argentinské exteriéry jsou nádherné, pár vtipů vyšlo, ale většinou to byla křeč. Dujardin mi taky seděl tak napůl. Hraný Lucky Luke má prostě smůlu. 5/10
a.k.a. Rychlejší než vlastní stín
Režie: James Huth
Hrají: Jean Dujardin, Michaël Youn, Melvil Poupaud, Sylvie Testud, Alexandra Lamy, Daniel Prévost, Jean-François Balmer
Scénář: někdo, kdo nečetl komiksy (400 dolarů za mrtvého)
Námět: Morris
Francie, Argentina 2009

pátek 19. května 2017

LES GASPARDS (1974)

Český název Krysy z temnot a úvodní záběr Paříže a následně kláštera by mohl vzbudit dojem, že půjde o temný thriller či snad dokonce horor. Záhy se skutečně začne dít něco děsivého - ze záhonků mizí do země pěstovaná zelenina. A hned na to titulky s animovanými dopravními značkami, rozpustilou Calviho hudbou a pod scénářem podepsáni René Goscinny a Pierre Tchernia, který zároveň režíruje. Pokud vám ta jména nic neříkají - Asterix nebo Lucky Luke. A na horor nevypadají ani další jména - Michel Serrault, Philippe Noiret, Michel Galabru, Charles Denner a další.
Už je jasné, že jde o francouzskou bláznivou komedii, a to dost dobrou. Ne, že bych se úplně chechtal, až bych se za břicho popadal, spíš jsem to celé sledoval s pobaveným úsměvem. Velikášský ministr (Charles Denner) hodlá snad celou Paříž zbourat a znovu postavit (dokonce chce nechat vybetonovat Seinu, aby vznikla nová dálnice - nepouštějte ten film nikdo Krnáčové!), malému knihkupci a neúspěšnému spisovateli Michelu Serraultovi překáží stavební stroje před krámkem - a po paříži záhadně mizí cyklisté. Jedné noci takhle zmizí i Serraultova dcera. Tak se Serrault vydává pátrat. Stopa vede do podzemí... No a do toho se ještě zaplete policejní komisař Michel Galabru, který se už už chystá na dovolenou, když tu zmizí v podzemí dvacet turistů.
Nebudu samozřejmě prozrazovat pointu, i když tu se dozvíme poměrně brzo. Celé je to satira na bláznivou moderní dobu a na touhu po úniku, klidu, kterou někdo realizuje odjezdem na venkov, jiný... jiným způsobem. Hlavní roli hraje Serrault, ale nevím, jestli to bylo Haničincovým nezvyklým dabingem, nebo spíš tím, že neměl pořádně příležitost se sám rozehrát, snad až na jednu scénu ke konci, většina jeho spoluhráčů ho tady přehrála. Králem filmu je jednoznačně megalomanský ministr Denner, žijící naprosto mimo realitu (metro přivolává jako taxi), ve společných scénách se ovšem nenechává zahanbit ani Galabru, zase typicky stejný a zase výborný. A když se objeví Noiret, vládne scénám on. Mimochodem tady ho mluvil opět Miroslav Moravec, ovšem sem se hodil daleko lépe. Zase zamrzí, že kromě něj namluvil ještě dva štěky a Stanislav Fišer tři různé role (ale Serraulta ne). Zpět k hercům, výčet známých jmen tím nekončí - cameo vinaře si tu zahrál Jean Carmet a poměrně velkou roli dobráckého listonoše si zahrál ještě mladý a neznámý (a štíhlý, a ještě ne Rus) Gérard Depardieu. Na závěr - divím se, že jsem to jako malý neviděl, pokud to ovšem v televizi běželo, určitě by se mi to líbilo. Jako dnes, kdy už to ovšem sleduju trochu jinýma očima. 7,5/10
a.k.a. Krysy z temnot
Režie: Pierre Tchernia
Hrají: Michel Serrault, Charles Denner, Philippe Noiret, Michel Galabru, Jean Carmet, Gérard Depardieu
Hudba: Gérard Calvi
Scénář: René Goscinny, Pierre Tchernia
Francie 1974

úterý 16. května 2017

OHNIVÉ ZNAMENÍ & ZLATÉ ÚDOLÍ

Na začátku 90. let vypukl velký hlad po všem,co do té doby nebylo. Kromě spotřebního zboží, cest do zahraničí a spousty nových západních kulturních artefaktů si mnozí stýskali po starých časopisech, které komunisté zrušili. Pokusy o obnovu Mladého hlasatele hned dvakrát nevyšly, mimo záplavy různých vydání Rychlých šípů (v prvních letech po revoluci vyšly hned v několika různých edicích najednou) tak byly sestaveny dvě knihy, které vybíraly to nejlepší z oněch starých časopisů. První, Ohnivé znamení (1990, podle povídky Otakara Batličky), zpracovává především Mladého hlasatele (Melantrich 1935 - 1941) a Malého čtenáře (J. R. Vilímek 1882 - 1941) a částečně i Vpřed (Mladá fronta 1945 - 1951), a zahrnuje především povídky a komiksy - zejména Rychlé šípy.
Z povídek je tu především Otakar Batlička, a tyto jsou asi nejzajímavější a nejatraktivnější. Nevím, co jsem z nich četl, žádnou si podle názvu nepamatuji, a ty dvě, co jsem si přečetl pro osvěžení taky nevím, zda jsem kdysi četl nebo ne. Něco mi to říkalo. Každopádně to vůbec není špatné - tedy tehdy jsem možná byl nadšenější, ale nepamatuju si to. Z povídek z Malého čtenáře jsem pravděpodobně nečetl nic. Nic mi to neříká. Teď mě zaujaly povídky Aloise Musila z prostředí Orientu - že by předobraz pro Žlutého ďábla šejka Peterky? :) Všechno je doplněno původními ilustracemi, takže povídky mají i pěkná záhlaví. Podle závěrečné poznámky mezio ilustrátory najdeme Bohumila Konečného - Bimbu, pak Miloše Nováka či architekta Ferdinanda Fialu.
Z komiksů tu jsou především Rychlé šípy (výběr, zdaleka ne všechno), a to v barevné úpravě z konce šedesátých let, takže různobarevná pozadí. Založení klubu je ve čtyřech dílech z roku 1947 (takže "Protestuji! To je nečestné a nesportovní!" a ne jen "Ztracený závod! To je nečestné..."). Od původního dílu Rychlé šípy hrají dívadlo se zřejmě originál ztratil, takže byl do Vpředu nakreslen nově a tato verze se objevuje i zde, stejně jako pár dalších drobných překreslení a textových úprav (ano, učitel se ani tady neoholí a nechá si jen narůst plnovous). Na závěr jsou přidány i některé epizody Rychlých šípů již ze Vpředu. Druhým komiksem jsou tři stripy s Kačerem Donaldem, rovněž ze Vpředu. Na obálce jsou pak ilustrace Bohumila Konečného, původně z obálek Mladého hlasatele.
Druhý výbor nazvaný Zlaté údolí (1991), zpracovává především Vpřed a potom časopis Klas mladých (1923 - 1948). Opět obsahuje povídky a komiksy. Batlička zahynuvší za války už tu bohužel není, pod pseudonymem Dug Savigan se však skrývá Jaroslav Foglar a některé z jeho lepších povídek (Váhy života a smrti třeba). Kniha tentokrát začíná komiksem a to nikoli Rychlými šípy (ale i ty tu máme, opět výběr ze 2. a 3. ročníku Vpředu, chronologicky trochu proházený), ale Výpravou Toma Bartona Františka Běhounka a Václava Junka, vycházející ve Vpředu ve 2. ročníku. Tu jsem sem kdysi dával skenovanou, ale v ne moc dobrém rozlišení. Toma Bartona se týče i článek o prehistorických zvířatech, která se v seriálu vyskytují, a upozornění na technickou chybu. K Rychlým šípům ještě poznámka - díl Potápníci vyzývají k boji se zřejmě taky nedochoval, i v souborné knize je poměrně nekvalitně natištěn, a zde to dokonce vypadá, že ho někdo podle Fischerových obrázků překreslil. (Po porovnání se totéž týká i dílu Rychlé šípy se předstihují, a zde se překreslená verze dostala i do souborné Olympijské edice.)
Další povídky jsou z Klasu mladých a působí školometským a naučným dojmem - ostatně takové bylo i zaměření časopisu. Ale mezi autory najdeme i Karla Čapka, Františka Langera či Vladislava Vančuru. Ze Vpředu tu pak kromě Foglara najdeme i povídky Františka Běhounka (včetně delší prózy V horách Větrné řeky), a pár dalších autorů. Ovšem kromě povídek tu najdeme i Foglarovy rady a návody z rubriky Z bobří hráze a také hru Zlaté údolí. Ilustrace u textů pocházejí většinou opět od Konečného.
Celkově myslím, že obě knihy jsou docela dobrým přehledem, které sice ty staré časopisy idealizují (zrovna jsem našel skeny Vpředu, a v číslech po únoru 48 jsou tam velké fotky Gottwalda a Stalina a radost, že teď bude všechno konečně skvělé), ale zase přibližují, proč byly ve své době tak oblíbené. Já je z antikvariátu koupil hlavně kvůli Batličkovým povídkám, nedařilo se mi najít jiný soubor. Když si tak vezmu časopisy, co jsem četl v dětství já, tak buď to byly samé komiksy (Čtyřlístek, Kačer Donald) a sem tam rubrika s obrázky, které poslaly samy děti. V ABC byly samé články buď o přírodě, nebo o něčem, co zrovna frčelo - přestal jsem to kupovat, když tam byly pořád jen mobily, do komiksové série o vědcích násilně nacpané nahotiny a Snowboarďáci (kamarád později, když jako dárek dali do příbalu umělé hovno). Povídky si nikde nepamatuji. Přitom bych si je býval přečetl určitě radši než ty přiblblé články stále o tomtéž.
Co se týče podobných výborů, o deset let později se v nich pokusilo pokračovat nakladatelství Leprez, které vydalo knihy plné povídek a komiksů ze Vpředu, Junáka a Mladého hlasatele 13 nožů z Jamboree, Závod o měsíc, Sázka v klubu AGS a Příběhy statečných, přičemž poslední dva svazky byly věnovány čistě Otakaru Batličkovi. V Závodu o Měsíc je i komplet Výprava Toma Bartona, zabloudila tam i Schekova komiksová verze Srubu u zlatého klíče. Tehdy slibovali ještě pátý díl, ale zřejmě nevyšel, což je škoda - hlavně proto, že v něm měla být nikdy nevydaná druhá část Výpravy Toma Bartona. (Já se tehdy k těmhle knihám nedostal, jen matně si je pamatuju z knihkupectví.) No a jestli se něco podobného objevilo i později, netuším. Asi ne.

pátek 12. května 2017

POLIZIOTTO SUPERPIU (1980)

"Až bude po všem, budeš večeřet s bělochem číslo jedna."
Superhrdinský film v podání Terence Hilla, vytvořený dávno před tím, než začaly být parodie na superhrdinské filmy cool. Všichni ti hrdinové pokousaní radioaktivními pavouky a přežívající nukleární výbuchy, které odzbrojí mimozemská látka se mohou jít vycpat - Dave Speed přežil infračervené záření a odzbrojí ho právě červená barva v jakékoli podobě. Navíc je svým konáním pro lidi prospěšnější, než všichni ti supermani, kteří při boji se šílenými superpadouchy rozmlátí celé město - Dave přeparkovává špatně parkující auta, odhaluje zločiny a chytá náboje do pusy.
Tahle linka je skvělá, stejně jako pošťuchování Hilla a Ernesta Borgninea coby jeho naštvaného šéfa. Zamrzí ovšem zápletka, která je totožná jako všechny ostatní hillovsko-spencerovské komedie z této doby. Prostě mafiáni a tečka. V první polovině je jich navíc strašně málo. Vlastně jsem kvůli zápletce tenhle film málokdy dokoukal. První hodinu jsem viděl snad dvacetkrát, ale poslední část už tolikrát ne. Marc Lawrence je jako hlavní padouch křečovitý, Joanne Dru sice vypadá (ostatně byla) jako hvězda starých filmů, ale jako padouch taky není nijak výrazná. A Sal Borgese, Claudio Ruffini a Sergio Smacchi jako trio přitroublých padouchů to už moc nevytrhnou, byť jejich kontrola na letišti je skvělá.
Lacinou trikovou stránku tomu vyčítat rozhodně nebudu, naopak tomu přidává trochu na rozmarné atmosféře. Komu by vadilo, že když jde Hill po vodě, je pod ním vidět molo, když jsou s Borgninem na obří žvýkačkové bublině, jsou na ní vidět švy, ostatně sám let na modrém pozadí taky není vůbec dobře udělaný. Tady to nevadí. Stačí prosluněné Miami, pohodová hudba, která se do zblbnutí opakuje dokola, Hillovo blbnutí a Borgnineovo vztekání, abych se bavil. 7,5/10
PS. Vždycky jsem to sledoval s tím hrozným VHS dabingem s Pavlatou. Teď jsem zkusil televizní dabing se Skopalem. Má sice mnohem lepší obsazení, ale překlad kupodivu přidává body té VHS. Například když na začátku šéf vyčítá Borgnineovi, že poslal Hilla na smrt, řekne mu "strážníku Dunlope", na ČT jen "Dunlope" - tím ale nedává smysl Borgnineova reakce, protože tím mu oznámil, že byl degradován. Stejně tak v nemocnici, VHS: "nemá v těle jedinou kost celou", ČT "nemá v těle jedinou kost zlomenou". Na to druhé přece nesedí Evelynina reakce. A taky mi chyběly ty blbě přeložené hlášky jako "fazole Azuki", "běloch číslo 1", "Havaja Hunkaka" nebo Soukupovo "Kurva!", když Hill chytí kulku mezi zuby.
a.k.a. Superpolda, Superfuzz, Superčmuchal
Režie: Sergio Corbucci
Hrají: Terence Hill, Ernest Borgnine, Joanne Dru, Julie Gordon, Marc Lawrence, Sal Borgese, Claudio Ruffini, Sergio Smacchi
Hudba: Carmelo a Michelangelo la Bionda
Scénář: Sabatino Ciuffini, Sergio Corbucci
Itálie 1980