pátek 22. září 2017

TORSO BLU RAY OBAL

Oceňuji jakékoli vydávání starších zapadlejších kousků v dobré kvalitě, ale firma Shameless, která tyto filmy vydává ve Velké Británii, je často prezentuje poněkud exploatačnější formou, než by bylo vhodno. Na jednu stranu je fajn, že v poslední době vydali Lo strano vizio della signora Wardh a Tutti i colori del buio ve vynikající obrazové kvalitě na Blu ray (byť jejich verze Tutti i colori del buio nemá zrovna nejkvalitnější zvuk - obraz je ale nádherný), i jejich DVD podle ohlasů mívají dobrou kvalitu, spoustu bonusů, oceňuji snadno rozpoznatelný jednotný styl, ale když se podívám na jejich obaly DVD, většinou se snaží i poměrně dobré a ne tak moc násilné filmy prodávat jako řezničinu plnou krve a koz. S Torsem, které momentálně chystají na Blu ray, se ale dostali do úplně jiné sféry. Jejich obal se řadí mezi to "nejlepší" z ghanské plakátové produkce. Posuďte sami podle obrázků.
Ghanský Arnold se od Shameless Suzy Kendall moc neliší...
Ke cti jim ale slouží, že obvykle se dají jejich obaly dokonce otočit a z druhé strany bývá jiný potisk. U Torsa bude bohužel vkusnější ta vnitřní strana.
V hlavních rolích Číňani a velká červená ryba
Vychází u nás vůbec ještě na nosičích jiné filmy než ty nejnovější? Nedávno jsem byl v Bontonlandu a mám pocit, že všechny starší filmy, které jsem tam viděl (a starší počítám třeba i jen několik let staré) vyšly už před více než dvěma lety. Co skončil stánkový prodej, DVD trh tu úplně zamrzl (a Blu ray se tu nikdy pořádně nerozjely). Divím se, že zrovna Torso nevydala ve své době Řitka, bez pochyby by zapadlo mezi jejich běžnou produkci (nemyslím kvalitou, vedle spousty sraček vydali i Ptáka s křišťálovým peřím či Zvuky temna).
Ještě když mluvím od DVD, zeptám se na jednu věc - před pár dny jsem zjistil, že moje před cca třemi lety zakoupené a až na kontrolu těsně po zakoupené nehrané DVD s filmem House of Wax s Vincentem Pricem je nevím proč najednou poškrábané a nehraje. Tak jsem se chtěl zeptat, pokud ho někdo taky nemáte, zda bonusový film, The Mystery of the Wax Museum z roku 1933, měl v této edici české titulky nebo ne. (Taky si ho matně pamatuju jako černobílý a teď jsem zjistil, že normálně je barevný - dvojbarevný Technicolor).

úterý 19. září 2017

MINIRECENZE - LOUIS DE FUNES

Umyjeme se od krve a podíváme se na úplně jiný druh filmu, kde se nikdo nebojí, všechno je prosluněné, veselé a nejhorší, co se může stát, je, že se bude Louis de Funès vztekat. Na což se vlastně těšíme.
Vynechal jsem filmy, o kterých jsem tu už psal, a Četníky, které si asi probereme zvlášť ještě někdy.

LE GRAND RESTAURANT (1966)
Jako většina Funèsových komedií i tahle je trochu rozpolcená. Na jednu stranu geniální pasáže v restauracim na tu druhou nudný a nesmyslný příběh o únosu prezidenta čítající tajné služby, akci a tak podobně. Proč nemohli udělat film o tom, jak se majitel restaurace zoufale připravuje na velkou akci s uvítáním zahraničního prezidenta a totálně všechno se podělá? To je film s Funèsem, jaký bych chtěl vidět, a kdyby tam byly stejné gagy jako v první polovině tohohle, asi by to byl jeden z jeho nejlepších filmů. Škoda. 7/10

LES GRANDES VACANCES (1967)
Začíná nám školní rok, myslím, že všichni bychom si přáli další Senzační prázdniny. De Funès jako akurátní fotr stíhající svá nezvedená děcka je fajn, bohužel tomu zvlášť ve druhé polovině dojde dech. Ale aspoň to má fajn ústřední znělku. To nejlepší s Giraultem sice Funès předvedl v prvních třech Četnících, ale z ostatních giraultovek je tahle rozhodně jedna z těch lepších. 7/10

LE PETIT BAIGNEUR (1967)
Kastaně!!! Kastaně!!! Já vím, že se to píše jinak, ale jak si na tenhle film vzpomenu, slyším, jak tohle Filipovský pořád řve a hned si vzpomenu na tubusy (sakra to mě štve že jsem diplom dostal v deskách, s tubusem bych si tak vyhrál...), maják a především geniální scénku s kazatelnou. Ne, že by se mi to moc líbilo jako celek a Michela Galabru je mi tu spíš líto než že bych se smál, jak je neustále mrzačen, ale mezi Funèsovkami je to jedna z nejzábavnějších. 7,5/10

OSCAR (1967)
Zfilmovaná divadelní hra, takže původní poměrně jednoduchá premisa se šíleně zamotá a vše graduje až ke geniální scéně, kde bouchne kotel a Funès začne totálně bláznit. Tuhle scénku jsem viděl v hned několika jazykových verzích, ale ta česká je s originální naprosto rovnocenná. 8,5/10

HIBERNATUS (1969)
Tohle mě naopak nikdy nebavilo a skoro nic si z toho nepamatuju. Taky mě v tom strašně rozčiloval Préboist, kterému jsem nikdy moc na chuť nepřišel. 4/10

L'HOMME ORCHESTRE (1970)
Piti piti pááá! Tohle je ptákovina zaměřená vlastně víc na přestárlou tanečnici a mladého De Funèse než na Louise, ale jako malého mě to bavilo dost. De Roubaixův soundtrack je asi druhý nejlepší ze všech soundtracků k Funèsovkám, hned po Polnareffově k Pošetilosti mocných. 7,5/10

SUR UN ARBRE PERCHÉ (1971)
Tohle jsem viděl poměrně pozdě, ale byl jsem překvapen, jak se mi tahle absurdita o třech hercích líbila. Konec se záchranou už tolik ne, ale když Funès zrcátkem vyhodil do vzduchu jachtu, smál jsem se jako blázen. Podruhé se na to asi nepodívám, nebo až za hodně dlouho, ale bylo to o hodně lepší, než jsem čekal. 7/10

JO (1971)
Tohle kdybych viděl s původním Filipovského dabingem, určitě by se mi to líbilo mnohem víc. Bohužel jsem to viděl jenom s tím Císlerovým. Což je lepší než Krampol, ale na Filipovského to nemá ani náhodou.. Jinak zápletka s ukrýváním mrtvoly je poněkud morbidnější než obvykle, ale souhra De Funèse, Bliera a Gensacové film posouvá na koukatelnou úroveň. 7/10 (Sedmička je koukám Louisovo šťastné číslo? :D)

L'AILE OU LA CUISSE (1976)
První De Funèsův film po přestávce způsobené dvěma infarkty, a myslím, že jeden z nejlepších. Nestojí tolik na jeho hektickém hraní jako spíš na zajímavě postaveném příběhu, kde dostávají prostor i ostatní od Coluche po Juliena Guiomara a dokonce se objeví i Vittorio Caprioli. Příjemná Cosmova hudba už je jen třešinkou na dortu. 8,5/10

LA ZIZANIE (1978)
Aneb Jeden hot a druhý čehý. Nějak mě tenhle film ale nikdy moc nebavil. Přitom De Funèsova souhra s Annie Girardotovou je fajn, je tu opět i Guiomar a další, ale nějak mi to nikdy moc nesedlo. 6,5/10

Z Lakomce a Zelňačky jsem viděl jen kousky. Ani jeden film se mi z těch kousků příliš nelíbil, a to jsem Zelňačku viděl s Lábusovým a nikoli Krampolovým dabingem. Možná ji někdy zkusím v originále, ale nejsem si jistý, jestli se do toho budu pouštět. Mimochodem česká TV inscenace se Somrem a Skopečkem mi přišla snad i lepší.

neděle 17. září 2017

OIK'S GRANDIOSO GIALLO SPECIAL - part 7

Většina giall se odehrává ve vzdálených místech - dnes se podíváme do města, které máme na dosah ruky.

LA CORTA NOTTE DELLE BAMBOLE DI VETRO (1971)
Pustíte si italské giallo a zjistíte, že úvodní scenérie je vám jaksi povědomá. Kostel Panny Marie před Týnem? Chrám sv. Mikuláše? Pražský hrad? Ba ne, samozřejmě jsem věděl, že se film natáčel a odehrává v Praze, byť velká část natáčení se z nějakého důvodu přesunula do Záhřebu (odtud i chorvatské nápisy na sanitce či nádraží Bizarním prvkem je česká občanka s razítkem Croatia). Možná i pro ty pražské reálie jsem měl možná až moc velká očekávání.
 
Bohužel ani svým druhým (vlastně prvním) giallem mě Aldo Lado moc nepřesvědčil. Výchozí situace je zajímavá - najde se mrtvé tělo novináře, ovšem novinář, ač nejeví známky života, je stále živý a vzpomíná na události, které jeho "smrti" předcházely. Jenže v Ladově podání vše vyšlo poměrně zmateně. Inspirace Kafkou je zcela evidentní, máme tu společnost, která nikoho nepustí mezi sebe, a čím více se do ní snažíte dostat, tím méně to jde, člověka, který se nemůže dorozumět s okolním světem, lidé mizejí, nikdo nechce mluvit, a do toho estébáci na každém kroku. Problém je, že abyste mohli vylíčit nějaké prostředí, musíte ho znát. I když pominu zkomolená nečeská jména a názvy ulic, přijde mi třeba zvláštní, že estébák v klidu nechá na mostě zpívat máničku anglicky. Stejně tak americké milionářské dcerky v Praze (málem jsem napsal milicionářské, což by šlo, ale zase by tam vadila ta Amerika), nebo večírek honorace, kde lidi skutečně vypadají vznešeně a elegantně. Koncert, kde přestárlé publikum vypadá jako sedící mrtvoly, byl ale zase dobrý nápad. Možná jsem měl problém celý příběh akceptovat i proto, že prostředí znám až moc dobře. Celou tu zápletku jsem prostě odmítal přijmout, že by byla možná v Praze roku 71. Barokně-historizující ulice Prahy ovšem udělají svou atmosféru a celý film působí dosti stísněně.
 
K českým reáliím - italský dabing je zjevně uvádí trochu jinak než anglický. V italštině se Barbara Bach jmenuje Mia Šerkova, v angličtině (ale i v cestovním pase) Myra Svoboda. Dále tu máme Irinu Dubček, komisaře Kierkoffa, rodinu Sequencových, primáře Kartinga a advokáta Velinskiho (schválně jsem to sklonil blbě, abych ukázal tvar jména). Zprávy i noviny v češtině, v angličtině ale Sorel žádá Rudy Pravo. Ulice, ve které bydlí, je Wodikova. Máme tu pár embéček. Je zvláštní, že slovenský překladatel nechal v titulcích tyhle špatně přečtené reálie (jako ulici a z Rudého práva udělal dokonce Grude Pravo), přitom musel vědět, co to má být. Možná se na to vybodnul, možná to byl dokonce záměr....
 
K názvu - k filmu nemá žádný vztah. Původně se film měl jmenovat Malastrana, což producenti zavrhli. Název Short Night of the Butterflies, který by se vztahoval k metafoře použité ve filmu, padl po premiéře Tessariho filmu The Bloodstained Butterfly. Kdo přišel s tímhle, netuším.
 
Hlavní roli sehrál Jean Sorel, kterého taky moc nemusím. Připadal mi jako další z řady dvojníků Franca Nera a celý film prošel s jedním výrazem ve tváři. Ingrid Thulin taky není nic moc, takže nejvíc se mi asi zamlouval Mario Adorf coby Sorelův požitkářský kamarád. Typově výborně obsazená je Barbara Bach, která skutečně vypadá "česky", narozdíl od většiny komparsistů. Bohužel si jí moc neužijeme. Zbytek rolí obstarali Italové a Jugoslávci, což je škoda. Je fajn, že aspoň primář chirirgie připomínal Václava Lohniského. Ovšem kdyby ho hrál skutečně Lohniský, komisaře Hrušínský, advokáta Šmeral a slepce Hlušička, a určitě by se nějaká role našla i pro Prachaře, ten by mi sem, ani nevím proč, sednul. To by bylo maso. Bohužel. Enniova hudba je tentokrát méně melodická, a ne moc výrazná. Pochválit tak lze především Ruzzoliniho kameru. 6,5/10
 
a.k.a. Short Night of the Glass Dolls
Režie: Aldo Lado
Hrají: Jean Sorel, Ingrid Thulin, Mario Adorf, Barbara Bach, José Quaglio, Relja Bašić, Fabian Šovagović, Piero Vida, Luciano Catenacci, Jürgen Drews
Hudba: Ennio Morricone
Itálie / SRN / Jugoslávie 1971

sobota 16. září 2017

OIK'S GRANDIOSO GIALLO SPECIAL - part 6

And now for something a little bit different...

ALLA RICERCA DEL PIACERE (1972) 
Změna! Žádný černý vrah s nožem, žádné scény vražd, žádné hektolitry krve. Amuck rozkrývá zločin, o němž na začátku ani nevíme, zda se stal. Přesto to nakonec giallo nepochybně je.
Stručně k ději: Barbara Bouchet se nechá zaměstnat jako sekretářka u bohatého spisovatele Farleyho Grangera a jeho svůdné ženy Rosalby Neri. Ti žijí na ostrově u Benátek. Barbara sem ale nejde náhodou - její předchůdkyní byla její kamarádka, která záhadně zmizela a Barbara je rozhodnuta dozvědět se proč. Brzy po svém příjezdu zjistí, že Granger a Neri nejsou normální rodina, pořádají často orgie, na kterých promítají pornofilmy. A v jednom z nich Barbara svou kamarádku pozná. Brzy začíná mít pocit, že se ji její zaměstnavatelé snaží zabít...
Tenhle film plyne dost pomalu, ale jak si člověk na tempo zvykne a naladí se, nehrozí nuda. Násilí skoro žádné, lekaček taky moc ne, byť pár děsivých existencí tu máme od komorníka po podivínského rybáře. Největší strach je ale z Grangera a Neri, navenek usměvavých a vlídných, nicméně zcela evidentně krutých a podlých lidí, kteří ostatní jen zneužívají pro své radovánky. Což zní jako spoiler. Po celou stopáž jsem si kladl několik otázek - došlo vůbec k zločinu? A jak se to celé rozřeší? Závěrečná pointa mě pak docela překvapila, což je dáno hlavně chytrostí scénáře, který mě pomalu přesvědčil o naprostém opaku.
Což ovšem neznamená, že jediné, čím je tento film proslulý, je erotika. Té je tu požehnaně. Chtěli byste vidět Barbaru Bouchet a Rosalbu Neri nahé? Užijete si jich dosytosti. Dokonce spolu v lesbické scéně, která je ještě ke všemu zpomalená. Navíc tu máme ještě lesbickou scénu Barbary Bouchet s Patrizií Viotti, abyste náhodou nezmeškali fakt, že tenhle film si v oblasti sexuality servítky nebere. Tyhle scény nepochybně film posunuly mezi obskurní záležitosti, na druhou stranu, kdyby jich nebylo, dodnes by se na něj prášilo jako na nezajímavou detektivku.
Jsem rád, že už je možnost vidět film v plné širokoúhlé verzi, protože dlouho byl dostupný jen v ořezaném VHSripu. Giordaniho kamera tak vynikne v plné parádě, stejně jako krása obou hlavních představitelek. Barbaru Bouchet jsem v hlavní roli vlastně viděl poprvé a vůbec nezklamala, stejně jako Rosalba v roli dravé šelmy. Farley Granger je rovněž výborný a je na jednu stranu docela škoda, že od hlavních rolí u Hitchcocka se dostal "jen" k rolím v "obskurních" evropských filmech. Přísného komorníka ztvárnil Umberto Raho, známý třeba z Ptáka s křišťálovým peřím. Jinak si film vystačí s poměrně skromným množstvím postav - proč taky mít spoustu zbytečných lidí. Vše podkresluje povedená Usuelliho hudba, zvláště Piacere sequence je zase takový ušní červ - tato skladba se dostala i do filmu Big Lebowski. Překvapivě docela líbilo a z giallo maratonu asi celkově nejlepší zážitek, byť to samozřejmě není nic geniálního. 7,5/10
Malá anketa - Barbara Bouchet nebo Rosalba Neri? ;)
a.k.a. Amuck, Maniac Mansion, Hot Bed of Sex, In Search of Pleasure, Leather and Whips (bože to jsou názvy)
Režie: Silvio Amadio
Hrají: Barbara Bouchet, Farley Granger, Rosalba Neri, Umberto Raho, Patrizia Viotti, Nino Segurini, Petar Martinović
Hudba: Teo Usuelli
Itálie 1972

pátek 15. září 2017

OIK'S GRANDIOSO GIALLO SPECIAL - part 5

 
Při pátku se podívejme na jeden z nejzásadnějších, nejoceňovanějších a nejznámějších filmů z žánru vůbec od legendy Daria Argenta. To musí být něco, ne? No...

PROFONDO ROSSO (1975)
Možná jsem od toho čekal až moc, takže mě tento film trochu zklamal. Vlastně docela dost. Natočené to bylo výborně. Obrazová složka vynikající, hudební rovněž, napínavé sekvence vskutku parádní. Člověk pak vidí vraha skutečně za každým rohem. Jenom ten scénář, jenom ten scénář...
Začnu tím, že Tmavě červená je de facto Pták s křišťálovým peřím přes kopírku. Počítejte se mnou:
- hrdina je americký umělec žijící v Itálii
- je svědkem vraždy a k jejímu rozuzlení potřebuje malý detail, který mu stále uniká
- obskurní kresba znázorňující vraždu
- exotická rostlina (tam živočich)
- k objasnění může vést svědectví obskurního umělce žijícího na venkově
- SPOILER dvojí odhalení totožnosti vraha
- vrahova motivace tkví v dávném traumatu KONEC SPOILERU
A možná by se našlo ještě něco, na co si teď nevzpomenu. Co Argento přidal navíc, a co se mi taky nelíbilo, je humor. Ve většině ho nese novinářka v podání Darie Nicolodi. Z jejího výkonu jsem měl pocit, jako by do filmu vpadla Nataša Gollová z filmu Eva tropí hlouposti. Její vztahové pošťuchování s Davidem Hemmingsem je spíše zdlouhavé, její patálie s autem pak vysloveně trapné. Sám Hemmings hraje celkem v pohodě, byť nezanechá moc zapamatovatelný výkon. Vrcholem trapnosti ale jsou scény s policií, kdy především komisař je naprosto otřesný. K tomu si přičtěte, že film má tentokrát více než dvě hodiny. Kdyby se tento nehumor vystříhal, filmu by to spíše pomohlo. Další slabinou je příliš mnoho příliš velkých náhod, které děj posouvají.
SPOILEROIDNÍ OTÁZKY: Jak mohl Hemmings mít jistotu, že dům v knize není jen ilustrace a s dějem knihy nemá nic společného? Je opravdu v mezích reálné náhody, že dcera správce domu chodí do stejné školy, jakou navštěvoval vrah, náhodou našla jeho kresbu a okreslila si ji, aby ji náhodou Hemmings našel? A kdo sakra z jakého důvodu namaloval onen výjev na zeď? Tohle je sice geniální scéna, ale stejně... Jo ještě něco - způsob smrti jedné postavy mi připadal jako z Bláznivé střely. Už chyběla jen ta kapela. KONEC SPOILERŮ
Scénář a vedení herců tedy nejsou Argentovou silnou stránkou, v napínavých pasážích, kterých s postupem času přibývá, mu ale není co vytknout. Zvláště prozkoumávání starého domu (jehož oprýskaná červená omítka vypadá, jako kdyby byl zakrvácený) je skvělé. Pouštění písničky je výborný, i když dosti složitě realizovatelný nápad (dnes by to vrah pustil z mobilu, ale tady s sebou tahá magneťák...?). A scéna s pochodující loutkou je geniální. Z vraždících nástrojů tentokrát uvidíme v akci hlavně sekáček, ale dočkáme se i utopení ve vařící vodě. Jen škoda, že navzdory názvu je krev i zde světle červená.
O hudbu se tentokrát postarala rocková skupina Goblin v (ne)spolupráci s Giorgiem Gaslinim, který se s kapelou během nahrávání rozhádal a projekt opustil. Výsledek je něco naprosto jiného, než bylo do té doby v giallu k slyšení. Hlavní téma je skvělé, z bigbítové skladby u vražd jsem měl husí kůži, ale ta dětská písnička je vážně ušní červ a zní jednak roztomile, jednak děsivě.
Dost jsem od Tmavě červené čekal, ve výsledku jsem vlastně spíš zklamán. K čemu jsou perfektně nasnímané napínavé scény, když mě moc nezajímají hrdinové a všechno mezi napínavými scénami mě spíš otravuje. Ale těch 7,5/10 dám určitě. Nedivil bych se, kdyby mě dneska v noci pronásledovala porcelánová loutka se sekáčkem a zpívala tu dětskou písničku.
PS: Koukám, že americká verze je o dvacet minut kratší. Možná to funguje líp.
a.k.a. Tmavě červená, Deep Red
Režie: Dario Argento
Hrají: David Hemmings, Daria Nicolodi, Gabriele Lavia, Macha Méril, Eros Pagni, Giuliana Calandra, Pietro Mazzinghi, Glauco Mauri, Clara Calamai, Salvatore Puntillo, Piero Vida, Furio Meniconi, Nicoletta Elmi
Hudba: Giorgio Gaslini, Goblin
Itálie 1975