pátek 24. března 2017

CUATRO DÓLARES DE VENGANZA (1966)

Opět španělská záležitost, tentokrát o něco starší, takže trochu podle šablony, jak tyhle starší španělské westerny vypadají. Titulky stejným fontem, hudba od Angela Francesca Lavagnina, trochu jiná, ale snad ještě američtější krajina, kde se natáčelo. Sice tu tentokrát není Fernando Sancho, ale to nevadí. Je tu postava, která ho připomíná, ale je docela malá.
Jinak se jedná o westernové zpracování Hraběte Monte Cristo! Takový film už jsme tu měli, s Giulianem Gemmou. Tentokrát je tu hrdinou Robert Woods, který hraje válečného hrdinu, který má zdánlivě všechno - uznání nadřízených, obdiv veřejnosti, který ho může vynést až do kongresu, peníze a krásnou nevěstu. Jednoho dne je pověřen, aby eskortoval vojenské finance do Washingtonu. Cestou je však eskorta přepadena mexickou bandou a všichni kromě Woodse zahynou. Záhy poté je Woods zatčen a křivě usvědčen, že zradil Unii a eskortu vydal konfederaci. Hlavní svědek, Woodsův bratranec, který od něj věčně žádá peníze, vypovídá, že u Woodse našel konfederační mince. Žalobce, Woodsův protikandidát, žádá trest smrti. Woodsův nadřízený Antonio Casas, který mu, společně s Woodsovou dívkou Mercedes (té se ani nesnažili změnit jméno) a jeho kamarádem Angelem Infantim, jako jediný věří, se však Woodse zastane a tak je mu trest zmírněn na doživotní vězení. Po nějaké době se Woodsovi podaří utéct z vězení a hodlá se pomstít...
Děj je, jak vidíte, z Hraběte Monte Cristo převzat takřka celý. Tedy zpracovává hlavně ústřední zápletku, nejde po detailním přenesení jednotlivých příhod složitého rozvětveného románu do hodinu a půl dlouhého westernu. S tím ale souvisí i epizodičnost, s kterou se Woods vypořádává s jednotlivými zrádci. Žádný padouch tu není nic extra, ani bratranec, ani žalobce, ani mexický bandita, ani ten čtvrtý záhadný (všichni víme, že proti Dantésovi se spikli tři). Ovšem herci, kteří jsou poměrně zajímaví a měli na to být dobrými padouchy, odcházejí první, a tíha tak zůstává na tom čtvrtém, který je z nich asi nejhorší. Aspoň na konci dostaneme překvapivě šermířský duel, což jsem ještě v žádném westernu neviděl (Get Mean jsem viděl až po tomhle a ostatně se tam nešermovalo v Americe).
Na začátku jsem zmínil hudbu Angela Francesca Lavagnina, která se mi tu moc nelíbila. Hlavně byla špatně řazená k jednotlivým scénám, takže u dramatických scén pořád dohrávala poměrně pohodová hudba z předchozí a podobně. Nepodařila se moc ani kamera, která se občas při pohybu setmí - to fakt kameraman nevychytal. No a nakonec ten film je ukončen poměrně zbrkle. Ještě tak pět deset minut na dokončení některých linek by docela bodlo. 6,5/10

čtvrtek 23. března 2017

TOMAS MILIAN 1933 - 2017

Není to dlouho, co jsem na FB stránce připomínal jeho narozeniny s přáním mnoha dalších let. Bohužel se nevyplní.
Tomas Milian byl podle mě jedním z nejlepších herců, jaké znám. Občas v některých rolích tlačil na pilu až moc, jeho herectví bylo živelné, většinou však naprosto vystihující postavu. Naprosto chameleonsky se přeměňoval a v různých maskách byl až k nepoznání. V záporných rolích byl nepřekonatelně zlý, v kladných velice sympatický. Chudý Mexičan, detektiv, vraždící šílenec, člověk mu věřil všechno. Z počátku kariéry se pokoušel prosadit v USA, pak odjel do Itálie, kde zůstal dalších dvacet let. Po návratu do Ameriky možná čekal, že naváže na italskou slávu, ale bohužel, z Evropy do Ameriky se nedonesla. Ani u nás není moc známý, takže tohle je možná jediný český nekrolog, který vyjde. Protože my, co ho známe, nezapomeneme. Díky, Tomasi, za:
- Cuchilla Sancheze ve Velké přestřelce a Corri, uomo, corri
- za Tepepu, který by snad na stranu revoluce dokázal přetáhnout i toho nejzavilejšího kapitalistu
- za Beauregarda z Faccia a faccia a jeho proměnu
- za Vasca z Companeros a jeho naivitu
- za Jeda a jeho lásku/nenávist k Sonny (Sonny and Jed)
- za Giulia Sacchiho a jeho psychopatické řádění (Almost Human)
- za Monnezzu, se kterým jsem bohužel ještě neměl tu čest
- za Kukačku ve filmu Vlk a beránek, který se ojediněle hrál i tady
- a za mnohé role, na které jsem ve výčtu zapomněl, ale které rozhodně nebyly druhořadé.
Requiescat in pace.

úterý 21. března 2017

PHILIP K. DICK - DO ANDROIDS DREAM OF ELECTRIC SHEEP

Tohle je recenze na přání, stejně jako vlastně ten Vinnetou. Sci-fi není v literatuře ani ve filmu zrovna můj vyhledávaný žánr, byť těm dobrým nebo zajímavým kouskům se nebráním. Rozhodně to ale není tak, že bych na něco koukal / něco četl především proto, že je to sci-fi. Tohle mám snad akorát s westerny. No, ale proč si to nepřečíst. Vlastně se mi to líbilo víc, než jsem čekal. I když nakonec mě to trochu zklamalo.

K ději asi tolik: Svět roku 2021 (to už máme za pár) po obrovské válce, která zničila Zemi, kde přežívají jen poslední ubožáci, kteří se buď nestačili přestěhovat na Mars, nebo byli postiženi radiací a bylo jim, jako tzv. speciálům, zakázáno se vystěhovat. Lidstvo propadlo novému kultu tzv. mercerismu, kdy sledují starce, jenž po vzoru Sisyfa pořád leze na nějakou horu, a všichni se stávají jednou společnou bytostí a tím spolu soucítí. V televizi sledují oblíbeného komika, který je tam od rána do večera a nikdy se neopakuje. Mohou si nastavit nálady. A konečně kolonisté na Marsu si mohou koupit roboty nerozeznatelné od lidí. Jenže sem tam někteří zatouží po svobodě, zabijí své majitele a utečou na Zemi. Proto se objevili nájemní lovci robotů, kteří tyto uprchlíky za odměnu likvidují. Jedním z nich je náš hrdina Rick, který zjistí, že k robotům začíná pociťovat totéž, co k lidem, a to ho trápí.
Kniha načrtává několik zajímavých témat, která bohužel nijak výrazněji rozpracována nejsou. Náladové varhany, kterými si lidé stimulují nálady. Továrna na roboty, která se snaží o co největší podobnost lidí a jejich výrobků, nejen po vzhledové stránce, a snaží se lovcům všemi způsoby znemožnit, aby jejich výrobky rozpoznali. Mercerismus. Ostrakizace speciálů. Tak nějak jsem čekal, že se dozvíme, co za tím vším je. Jsou speciálové lidi a "normální" roboti? Je ono náboženství konstruktem, který manipuluje lidmi? Stejně jako ty varhany?

Člověk, který žije v době a zemi se zkušeností totality si nemůže nevzpomenout na normalizaci, kdy se lidé starali hlavně o své chatičky a zvířátka a v televizi byla spousta zábavných pořadů, které lidstvo ukolébaly, aby se pokud možno o nic víc nezajímali. Komik, mercerismus a společenská nutnost vlastnit zvíře na to zdánlivě jasně odkazují. Ostrakizace speciálů zase upomene na nacistickou sterilizaci nepohodlných lidí a opět i na sovětské komunisty, kteří disidenty zavírali do blázinců. A celkově jsem si nemohl nevzpomenout na George Orwella a jeho geniální 1984, kde i zakázaný pamflet byl konstruktem Strany. Philip K. Dick se zřejmě ovšem, narozdíl od Orwella, nezajímal moc o politické podobenství, hledal především odpověď na otázku, jak se liší lidé od robotů. Což by bylo v pořádku, ale takhle mi to pozadí přišlo být nedořešené. Protože otázka, co za tím vším je, mě zajímala mnohem víc, než jestli je v pořádku cítit k robotům soucit.
Nemohu tomu ovšem ani zdaleka upřít čtivost. Více než půlku jsem toho přečetl během tříhodinové cesty vlakem. Vedle gigantů dystopických sci-fi, jako je Orwell nebo Ray Bradbury se však Dick, soudě dle této knihy, podle mě neřadí. Orwell i Bradbury si dali víc práce s prokreslením světa budoucnosti a prostředí. V roce 1982 byl podle této knihy natočen film Blade Runner, na který se určitě podívám, a někdo připsal několik dalších pokračování, která si ovšem nejspíš nepřečtu. A chystá se filmová dvojka... Radši to nebudu komentovat.

neděle 19. března 2017

CHUCK BERRY 1926 - 2017

King is dead :(

pátek 17. března 2017

GIU LA TESTA (1971)

Kde je revoluce, tam je zmatek.
Co Damiano Damiani začal Kulkou pro generála, Sergio Leone symbolicky završil tímhle filmem. Řeč je o subžánru Zapata western, přesněji o jeho špageťácké odrůdě. Tyto filmy se odehrávají v době mexické revoluce v letech 1910-1917. Amerických filmů jsem na toto téma neviděl moc, vlastně snad jenom Profesionály a 100 pušek, takže to nemohu srovnat, ale Italové se většinou snažili do těchto filmů promítat svou nespokojenost s politickou situací v 60. letech a touhu po spravedlivějším světě, ovlivněnou marxismem. Ty filmy většinou snad nejsou vyloženě agitkou, často mají i jiné podtexty a proto se řadí mezi westerny a ne politické filmy - viz podivné přátelství dvou odlišných lidí v Kulce pro generála, touha po pomstě na muži, který je pro jiné hrdinou v Tepepovi, či akční řádění v Corbucciho filmech. Většinou však tyto filmy končí optimisticky i přes žánrově neoptimistické konce - hrdinové jsou mrtví/osamělí/zrazení, myšlenka žije dál. U Leoneho to tak není a to především proto, že ten film nakonec o žádné revoluci vůbec není.
Tak já ti řeknu, co si myslím o tvejch revolucích! Lidi, co čtou knížky, jdou za těma, co je nečtou, a řeknou jim, že se všechno musí změnit. Tak ty chudí jdou a změněj to. Pak ti, co uměj číst, si sednou ke stolu a žvaněj a žvaněj a žvaněj a žerou a žerou a žerou, ale co dělaj ti chudý? Jsou mrtví! To je tvoje revoluce! 
Ne, i přes to, že film začíná citátem Mao Ce Tunga, čtou se tu spisy Michaila Bakunina a samotná revoluce je samozřejmě opravdu takřka v centru dění, film se točí okolo podivného přátelství obou hrdinů, z nichž jeden má životní sen vykrást banku, zatímco ten druhý je neodvratně přitahován k revolučnímu dění, ačkoli by chtěl pryč. Oba mají na začátku svoje ideály, o které nemilosrdným revolučním děním přijdou. Zatímco ve všech těch Kulkách pro generála, Žoldnéřích či Tepepách se zdůrazňovala síla prostého lidu a vlastenectví, tady na konci zůstane jenom nihilismus - protože to, o co oba hrdinové stáli, bylo smeteno a zůstal jen zmar. Kde si horník Paco nad mapou Mexika v Žoldnéři liboval, že jeho země je velká, a konečně pochopil, co chce, Juan Miranda si na mapu klidně lehne se slovy, jeho země je on a jeho rodina. Žádné "Ten cizinec neměl rád Mexiko", žádné "Kup dynamit" (abys mohl zabíjet bohaté), nejdůležitější nakonec není myšlenka o spravedlivějším světě, ale přátelství. To je nakonec ukázáno i na postavě dr. Villegy, který se právě myšlenkou zaklíná, ale své přátele zradí, aby přežil, a podle svých slov mohl myšlence prospívat dál.
Ale já nechci bejt hrdina revoluce, jediný, co chci, jsou prachy! 
Objevuje se tu pár scén, které by někdo mohl považovat za agitku, podle mě v nich jde spíš o černý humor. Boháči jsou vylíčeni nejen jako ohavné stvůry, které jen žerou, cení zuby a vším pohrdají, oni jsou vyloženě karikaturami. Ať už je to úvodní scéna v luxusním dostavníku, nebo hlavní padouch Antoine Saint-John, který se neustále šklebí, pije syrová vejce, čistí si zuby a neříká prakticky nic kromě rozkazů. Zdaleka to není ale tak, že by byla revoluce karikována, naopak je vylíčena obzvláště krutě. Mrtvé nejde ani spočítat - a drtivá většina jich zemře během poprav. Člověk má až pocit, že se mexická krutovláda snaží svoji zemi vyhladit - zvláště během scény na nádraží, kde v jednom velkém záběru je v úzkých koridorech postříleno několik stovek lidí. Nejpůsobivější je ale scéna "po akci" v jeskyni, kde napřed jen dlouho sledujeme zdrcenou Juanovu tvář, abychom následně byli svědky toho, co tam vlastně viděl.
Juan a John, John a Juan! To je, to je, to je... osud!
Z filmů Sergia Leoneho je tento určitě myšlenkově nejbohatší, zároveň je ovšem nejpřehlíženější a má to hned několik důvodů. Leoneho režijní mistrovství je nezpochybnitelné, přesto však je tu znát, že sem tam se už Leone svým géniem nechal trochu unést, zároveň ale ten film dělat nechtěl, už touhle dobou snil o Tenkrát v Americe. Film chtěl jen produkovat a režii nabídl mimo jiné Samu Peckinpahovi a Peteru Bogdanovichovi. Potom chtěl, aby režíroval jeho asistent z posledních dvou filmů Giancarlo Santi (podle jeho samostatného filmu The Grand Duel se děsím, jak by to asi dopadlo), a hlavní role mexického lupiče a irského anarchisty měli ztvárnit Eli Wallach a Jason Robards. Koproducenti United Artists ale chtěli větší jména a prosadili Roda Steigera a Jamese Coburna, kteří následně Leoneho přesvědčili, aby režíroval sám. Výkon Jamese Coburna je skutečně výborný, s Rodem Steigerem jsem měl trochu problém v tom, že jsem si pořád představoval Wallacha, který by asi méně tlačil na pilu a nepřeháněl tolik přízvuk a gesta. V emotivních scénách ale nelze Steigerovi vůbec nic vytknout. Robardse nevím, ale fanoušky tak často navrhovaného Clinta Eastwooda bych si v tomhle vůbec nedokázal představit. Tohle chtělo někoho, kdo je nejen drsný, ale má v sobě i něco melancholického - a to Coburn splňuje dokonale.
Tati, můžu ho zastřelit?
S tím, jak se Leone dle mě nechal unést, mám na mysli především některé neskutečně protahované scény a záběry, kdy se režisér tak trochu předvádí. Samozřejmě spousta scén je naprosto perfektních. Například hned nástup Jamese Coburna na scénu, který by jiný režisér sfoukl mnohem rychleji, bez tolika zoomů, detailů, otáčení kamery a jiných triků. Vynikající jsou i scény s vojáky s mnoha statisty točené často na jeden obrovský záběr. Tohle muselo zabrat spoustu času připravit. Ale jsou tu i scény, které jsou z velké části tvořeny extrémně dlouhými detaily na Steigerovu zachmuřenou tvář, kde se nic moc neděje. Teď mluvím hlavně o pasáži ve vlaku na začátku poslední třetiny filmu. Napoprvé jsem u téhle scény málem usnul, napodruhé jsem se přes ni ani nedostal. Teď jsem to zvládl, ale je fakt, že jsem tu chvíli tak nějak spíš jenom čekal, stejně jako hrdinové, až se dá vlak do pohybu. Je fakt, že tu opět naprosto dokonale funguje symbióza Leoneho a Morriconeho. Leone dává dlouhými záběry možnost maximálně vyniknout Morriconeho geniální hudbě, Morricone zase dodává náboj scénám, které by bez jeho hudby byly nudné. I tak si ale myslím, že ten film mohl být o něco kratší. A v závěrečné přestřelce bylo až příliš vidět, že výbuch vlaku byl natočen s miniaturami, a vzhledem k některým záběrům v jiném formátu možná tyto byly převzaty odjinud? Nevím.
Hej, Bože, jsi si opravdu jistej, že tohle je Mesa Verde?
I tak ale nemá k dokonalosti daleko. Výtky uvedené v předchozích dvou odstavcích jsou v podstatě marginální. Je tu opět plno dokonalých pamětihodných scén (zmínil bych ještě třeba geniální akci v bance, akci na mostě nebo flashbacky v irské krčmě), spousta vtipných i zajímavých dialogů, vynikající herecké výkony hlavních představitelů i dobře vybraní vedlejší a statisté (objeví se i Rik Battaglia nebo Aldo Sambrell), geniální Morriconeho hudba, jehož soundtrack k tomuhle filmu mám ze všech těch k Leoneho filmům jako celek asi nejradši (možná na druhém místě za Hodným, zlým a ošklivým). Ze všech těch revolučních spaghetti westernů je tenhle poslední významný, a určitě nejlepší. 9,5/10

úterý 14. března 2017

THE DEEP (1977)

 
Podmořské prostředí nemám moc rád, námořnické příběhy mě nikdy nelákaly a nebavily, s výjimkou Dvaceti tisíc mil pod mořem. Holt jsem suchozemská krysa. Tenhle film ale sliboval docela zajímavou podívanou, celkem je proslulý a má lákavé obsazení - Robert Shaw, Jacqueline Bisset nebo Eli Wallach. Jinak jsem vůbec nevěděl, o čem to bude, takže jsem se nechal překvapit.
A vlastně jsem docela zklamanej - tedy tím, o čem to je. Ze začátku to vypadalo, že film bude o hledání potopeného starého pokladu a největší překážkou bude se k němu dostat nebo tak něco. Jenže záhy se do všeho zapojí mafiáni, kteří pasou po něčem, co Nick Nolte a Jacqueline Bisset našli v moři. A poměrně brzy se rovněž ukáže, že jde o drogy. To je tak ohraný... Naštěstí se ve druhé půli rovněž ukáže, že tam je víc než jen drogy a tím film nabere trochu na zajímavosti. Té ovšem aspoň pro mě škodí podmořské scény. Já vím, že se to jmenuje Hlubina a odehrává se to pod mořem, ale mě moc nebaví koukat na to, jak někdo plave pod mořem, prohlíží si ryby, nebo se hrabe v písku. A tyhle scény film dost silně natahují. V kontrapunktu k tomu jsou poměrně brutální scény s mafiány (snaha o rozsekání hlavy kompresorem je top), ale asi nejvíc mě bavily právě scény, kde hrdinové přemýšlejí, co to v tom moři kromě drog vlastně je.
Jak jsem říkal, asi největším tahákem pro mě bylo obsazení, plus režisér Yates, který devět let předtím natočil Bullittův případ. Robert Shaw je ze všech jasně nejlepší jako starý zkušený mořský vlk. Fakt škoda, že tak záhy poté zemřel. Jacqueline Bisset, zjevně odpůrkyně nošení podprsenek, je tady hlavně potěchou pro oko, samozřejmě hlavně v úvodní scéně, kdy plave jen v bílém tričku pod vodou (což jí přineslo slávu, za kterou moc ráda nebyla), ale po herecké stránce se rovněž nenechává zahanbit. Nick Nolte je jen svalnatý Amík s omezenými hereckými schopnostmi, ale sympatie si rovněž získá. Kdo je v tom filmu ovšem zabitej, je Eli Wallach. Jeho role je moc velká na to, aby se dala brát jako cameo, a zase moc malá na to, aby si ho člověk pořádně užil. Jeho ošuntělý slizký námořník sice potěší, ale aktivita jeho postavy je spíš tušená, on sám toho kromě pití rumu moc na práci nemá. Škoda.
Existuje alternativní verze, která má o hodinu materiálu víc (!) a byla vysílána jako dvoudílná v televizi. Jak to vypadá, byly tam i docela zajímavé scény, nejen prohledávání lodi, jak jsem se obával. Bohužel to vypadá, že obě verze mají stejný konec, který mě neskutečně vytočil, protože je jako pěst na oko. Nechci spoilovat, ale tady jde spíš o provedení, které je příšerné. Přitom by stačila prostě jiná hudba a třeba záběr z výšky a setmění, nebo tak něco. To mi hodnocení dost srazilo, ale s přihlédnutím ke zbytku filmu, který zase tak špatný není, dávám 7/10.