čtvrtek 23. února 2017

LUCKY LUKE A DALTONOVÉ - TI PRAVÍ

Článek mimo pořadí, ale nechce se mi s tím čekat, nebo posouvat kvůli tomu frontu.
Všichni předpokládám znají Luckyho Luka, ať už z komiksů, filmů nebo televizních seriálů. Určitě jsou i počítačové hry. A kdo zná Lucky Luka, nemůže neznat bratry Daltonovy, kteří zas a znovu utíkají z vězení, aby je Luke zas a znovu do vězení přivedl.
A pak byli skuteční bratři Daltonové, tedy nikoli Joe, William, Jack a Averell, ale Bob, Grat, Bill a Emmett, a ti nebyli výškově odstupňovaní, neptali se po jídle a místo toho čile vykrádali dostavníky a banky, až jednoho dne spadla klec a všichni zahynuli v přestřelce v Coffeyvillu v Kansasu, a to 5. října 1892. Tedy všichni až na Billa, který se akce neúčastnil a přidal se k jiné bandě, vedené Billem Doolinem. Tato banda byla známá jako Divoká (Wild Bunch), byla postrachem Západu, ale sám Bill Dalton poměrně brzy zemřel a Bill Doolin ostatně taky. Tak to chodí.
No a tihle praví Daltonové se v seriálu Lucky Luke objevili ještě dříve, než ti známější. Seriál se totiž vyvíjel, na začátku byly kratší časopisecké příběhy, které vycházely už od roku 1946, a kreslíř Morris si je psal sám. Lucky Luke tu je drsnější než později, byť komiks je pořád komický, Jolly Jumper třeba ještě nemluví, ale sem tam dokonce Luke některého padoucha zastřelí. Ne, že by v pozdějších vydáních nezasáhla cenzura, takže jeden z padouchů končí postřelen, nikoli mrtev. Ale bratři Daltonové, kteří se objevili v šestém sešitě nazvaném Hors-La-Loi, tedy Psanci, v roce 1954, podle historické pravdy zemřít museli.
Tedy historické pravdy - jako všichni si Morris vyzobal, co se mu pro komický příběh hodilo. Nemohu se po přečtení zbavit dojmu, že epizoda končí na tak veselý příběh dost drsně. Později se Goscinny s Morrisem s historickými osobnostmi vyrovnávali lépe - viz Billy the Kid zachycený ještě v dětském věku.
Až o několik let později, po zahájení spolupráce s Reném Goscinnym, vznikla čtveřice Daltonovic podstatně méně úspěšných bratranců, kteří chtějí dosáhnout jejich věhlasu. A tito bratranci už jsou ti Daltonové, které z Lucky Luka známe.
Bohužel když Egmont vydával Lucky Luka v češtině, vydával ho dost na přeskáčku, a snad s výjimkou jednoho dílu všechno od Goscinnyho. První sešity vycházely v řadě od čísla 31, to jich bylo asi deset z let 1967 - 1972, a pak různě vycházely sešity starší, nejstarší byl ten o soudci Royi Beanovi. Po pětadvaceti svazcích už Egmont, asi pro neúspěch, žádné další sešity nevydává, což je myslím si škoda. Proto jsem si většinu příhod, které u nás nikdy nevyšly, sehnal v angličtině, a rozhodl se aspoň některé přeložit. A začal jsem právě dílem s původními Daltony, protože mě zajímal asi nejvíc.
Takže tady je ke stažení. Sešit obsahuje dva příběhy, delší Psance a kratší Návrat bratří Daltonů, takovou mravoučnou historku, kde ale myslím Luke zajde docela daleko. Druhý příběh pak odkazuje na epizodu, která u nás nevyšla a samozřejmě jsem ji ještě nepřeložil. Ale na to dojde. Někdy. Pokud budu překládat dál, tak asi začnu od začátku a pojedu postupně. Ale nic neslibuju! Rozhodně ne to, že přeložím úplně všechno.
Tak tady to je, přeju příjemné čtení :)
https://uloz.to/!MQUjm5tSzkOZ/06-psanci-1954-rar

úterý 21. února 2017

BASTARDO, VAMOS A MATAR! (1971)

Název odkazuje na Vamos a matar, companeros, film však ze všeho nejvíc připomíná Velkou přestřelku. Mexičan Chaco, v podání dvoumetrového George Eastmana, zneuctil bílou pannu, takže se ho její příbuzní pokusí oběsit. Sama oběť ho však zachrání z oprátky, takže spíše o znásilnění nešlo. Na Chaca je však vypsána odměna, takže se za ním pouští tvrdohlavý lovec hlav Lincoln Tate. Chaco mu prchá, Lincoln ho dohání. Vše se zamotá v Chacově rodné vesnici, kde Chaca čeká nejen jeho rázná snoubenka, ale i problémy, které se ho napřed zdánlivě netýkají, nakonec se však stane podezřelým z vraždy...
Tenhle film je hlavně komedie. Mrtvých tu moc nenajdeme, vážná zápletka vlastně ani moc nedává smysl. Mexický rančer bez půdy už si najal kovboje (!) a najímá pistolníka, aby pro něj půdu lacino sehnal. Do toho se zamotá obchodník, který... já vlastně nevím. Nedávalo mi to moc smysl. Film na tom naštěstí nestaví, staví na dvojce Eastman - Tate, zvláště na živelném Eastmanovi. Tate mi svojí stoičností připomínal Anthonyho Steffena, který je ale zajímavější. Tate jen dobře vypadá, a to je všechno. Vzhledem vlastně dost připomíná zhruba stejně nadaného (tj. moc ne) a stoického Richarda Harrisona.
Chybělo mi tam ale něco, co by mě vtáhlo. Moc vtipné to nebylo, o hrdiny jsem se dostatečně nezajímal, padouši mě nezajímali, příběh byl zatlačen do pozadí, takže jsem to dokoukal jenom proto, abych věděl, jestli to skončí přesně tak, jak předpokládám. A taky abych třeba pochopil, o co v zápletce vlastně jde. Nepovedlo se mi to.
Na filmu bych ale ocenil to, že sice se točil v Itálii (byť s pár španělskými herci, např. José Manuelem Martínem) a zjevně docela levně, ale docela šikovně to zamaskoval. Mexická vesnice působí pestrobarevně, živě a má svou atmosféru. Povedlo se vytvořit i vhodné vedlejší figurky, které prostředí doplňují, od přiblblých policajtů v čele s Remem Capitanim přes obchodníka po babu hostinskou a krásnou tanečnici. Rustichelliho hudba zní také o dost lépe než hudba, která je v těchto levných filmech běžně ke slyšení. Celkově, čekal jsem, že to bude docela odpad, čemuž by napovídal rok výroby i některé obsazení. Nakonec to ale zase tak špatné nebylo. 6/10

pátek 17. února 2017

THE THING (1982)

Varování: Lepší o tomhle filmu nic moc před zhlédnutím nevědět, takže pokud jste ho neviděli, čtěte na vlastní nebezpečí. A rozhodně se na to podívejte.
Polární stanice na Antarktidě. Přes horu sněhu k ní z obrovské dálky běží pes, za nímž letí vrtulník a muž ve vrtulníku se ho snaží odstřelit. Proč? Lidé ve vrtulníku jsou Norové, pilot zahyne při nehodě, střelec je zastřelen Američany potom, co jednoho z nich postřelí. Byl to šílenec? Proč by chtěl zabít psa? A proč se nejde spojit rádiem s norskou základnou? Samé otázky a ještě se blíží sněhová bouře. To neskončí dobře...
Námět vychází z povídky z třicátých let, která byla zfilmována už v roce 1951. Tuto verzi jsem neviděl, tento remake ovšem je takřka dokonalý. Podařilo se mu totiž vykreslit především vynikající atmosféru. Místo, odkud není úniku, podivný tvor, který se transformuje v cokoli a kohokoli a nikdo neví, kdo je ještě člověk a kdo už je "věc", která se dá navíc jen pekelně těžko zničit. Ani to, že Kurt Russell je cool pilot v kožené bundě, není jistota, že právě on by měl přežít - co když ho to dostalo taky? Nikdo nikomu nevěří, všichni mají strach a venku zuří sněhová bouře... Takovou atmosféru podle ohlasů původní film nemá.
Co si rozhodně zaslouží vypíchnout, jsou triky. Fakt všechno vypadalo dost reálně a přirozeně. Při scénách s pitvou působilo tělo "tvora" jako skutečná tkáň a skutečné maso. Stejně tak scény přeměn působily naprosto perfektně. Snad jen krev byla možná světlejší, než měla být. Ovšem film naštěstí ani scénami s tvorem neplýtvá. Většina filmu je založena na tom, že se neví, kdo je kdo, příšera se objeví jen ve chvíli, kdy není zbytí a odhalit se musí.
K tomu všemu přidejte minimalistickou a silně depresivní Morriconeho hudbu a dobré herecké výkony všech zúčastněných, ať je to Kurt Russell, nebo třeba Wilford Brimley coby silně podezřelý vědec. Když se ještě vrátím k tomu Morriconemu - složil docela bohatý soundtrack, který Carpenter plně nevyužil. Některé skladby, z nichž jen jedna byla i v tomto filmu, pak byly použity v The Hateful Eight. A není to jediná věc, kterou ty dva filmy mají společnou. Inspirace by se dala najít na více místech. Za všechny uvedu větu, kterou v obou filmech pronese Kurt Russell: "Někteří z nás nejsou tím, čím se zdají být." Podobnosti jsou ale spíše v jednotlivostech a celkové atmosféře, oba filmy jsou přece jen dost jiné. A oba jsou vynikající. Na The Thing prakticky nemůžu najít chybu. 10/10

úterý 14. února 2017

THE BEATLES - LOVE

Dnes o trochu netradičním albu. Najdeme na něm šestadvacet písní Beatles, ovšem v poněkud netradiční podobě. George Martin, producent a aranžér, se společně se svým synem totiž po letech vrátili k nahrávkám Beatles a vytvořili z nich zcela nový... já se trochu štítím použít slovo remix, protože většina remixů vypadá tak, že se ke skladbě prostě přidá nějaký elektronický (a mnohdy nesedící) podkres. Love je jiný případ - všechno (nebo skoro všechno), co zde lze slyšet, nahráli sami Beatles. Písně však byly smíchány tak, že dohromady vytvářejí úplně nové souvislosti, jedna organicky přechází v druhou, melodie jedné je zpívána na podkresu druhé a podobně. Mohl z toho vzniknout pěkný guláš, osobně si ale myslím, že se to docela povedlo.
Desku otvírá Because - a capella. Následuje důvěrně známý akord z A Hard Day's Night, po něm bubenické sólo z The End a nakonec nám začíná Get Back, do toho všeho smyčce z A Day in the Life. V Glass Onion se ozývají jak Hello Goodbye, tak Strawberry Fields Forever, Eleanor Rigby nám začíná bez zpěvu a prolne se s Julií, pěkná organická směska vznikla z Drive My Card, The Word a What You're Doing. Sun Kinga si poslechneme pozpátku, Being For the Benefit of Mr. Kite přejde v mezihru z I Want You, předehra Blackbird zase uvede Yesterday. Mojí asi nejoblíbenější je Strawberry Fields Forever, která má každou sloku z jiné demoverze (napřed jen kytara), pak celá kapela, ale trochu jinak, než známe z desky, pak verze z desky), a nakonec přejde v "jam", kde najdou místo kousky Sgt. Peppera, In My Life, Penny Lane, cembalová mezihra z Piggies a závěrečná část Hello Goodbye. Pěkně se povedlo i smíchat doprovod Tomorrow Never Knows a Within You Without You. Lady Madonna začíná jako Why Don't We Do It In the Road, v závěru pak přejde v basový riff z Hey Bulldog. Come Together končí smíchaná s doprovodem z Dear Prudence a završí ji kóda z Cry Baby Cry. Why My Guitar Gently Weeps dostaneme v nezvykle klidné, jen akusticky kytarové a smyčcové verzi. V Hey Jude si pohráli se závěrečným "nánáná", na závěr pak dostaneme upravené Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band (Reprise) a All You Need Is Love, zakončenou orchestrem z Good Night a loučením samotných Beatles.
Takhle to asi zní jako totální blázinec, ale je to všechno uděláno citlivě, přechody vůbec neruší a člověk se až diví, jak k sobě některé písně pasují. Jak už jsem napsal výše, mně se tahle směska líbí. Zatímco Anthology, kde jsou třeba za sebou čtyři demoverze od jedné písně, je materiál vyloženě pro sběratele, Love se dá poslouchat od začátku do konce. Je samozřejmě žádoucí, aby člověk všechny ty písně znal (mnohé jsou opravdu notoricky známé), rozhodně bych to nepouštěl nikomu, kdo zná Beatles jenom tak povrchně. Za mě povedená deska.

pátek 10. února 2017

TRE PISTOLE CONTRO CESARE (1966)

Další film, u kterého jsem na vážkách, jestli ho neoznačit rovnou i jako komedii. Opět se tu objevuje pár bláznivých, ale zajímavých nápadů, a film se nebere vůbec vážně, na druhou stranu se tu dočkáme pár vražd a mučení hlavního hrdiny ohněm. Nicméně většina filmu se pořád nese ve veselejším duchu, což je dobře, a je plný neotřelých nápadů. Příběh je o třech mužích, kteří jsou nevlastní bratři, aniž o tom věděli, a zdědí po otci zlatý důl. Důl však zabrala banda excentrického padoucha Fullera. Tedy, Julia Caesara Fullera. Protože zdejší padouch, představovaný Enricem Maria Salernem, je skutečně nevídaný. Má vilu v římském stylu, k níž u vede výtah, většinu času tráví v lázni se spoustou krásných otrokyň a nechává si předčítat Caesarovy Zápisky od podivného profesora. Navíc nosí tógy a má jedno oko modré a druhé hnědé. Bohužel jeho excentričnost je tak všechno, co je na něm nějak ohrožujícího.
Ani hrdinové nepřijdou zkrátka, Thomas Hunter má pistoli se čtyřmi hlavněmi a další dvě s hlavněmi v pažbách, James Shigeta, japonský míšenec (hrál ve Smrtonosné pasti) ovládá bojová umění a Nadir Moretti zase nějakými silami znemožňuje protivníkům zaútočit na něj zbraněmi. Naštěstí tyto svoje schopnosti nijak přehnaně nenadužívají, na druhou stranu v závěrečné přestřelce je nevyužijí vůbec. Vůbec je pravda, že místo Huntera tu měl hrát radši George Hilton, a stačil by vlastně sám. Ti dva jsou v podstatě navíc. Ale ani nepřekážejí. K dalším zajímavým nápadům se řadí třeba starý zlatokop s puškou z osmnáctého století, u které musí zapálit doutnák.
Obsazení doplňují i krásné herečky, ať už je to mladičká Delia Boccardo coby barová tanečnice a zpěvačka, nebo stejně mladičká Femi Benussi coby nejkrásnější ze Salernových konkubín. S Deliou dostaneme jednak scény v baru v odvážném kostýmku, jednak dokonce rvačku s jinou herečkou, při které ze sebe obě strhají oblečení, Femi Benussi pak v jedné scéně předvádí exotický tanec.
Škoda že film se dá vidět jen v ne moc dobré VHS kvalitě s ořezem (naštěstí jen do 16:9) a anglická stopa taky není nejkvalitnější. Vynikla by i Giombiniho hudba, asi nejlepší, co jsem od něj zatím slyšel, včetně několika pěkných písní (titulková, píseň, co zpívá Delia v saloonu, píseň při Femině tanci...). Opravdu jsem se docela dost bavil a film doporučuju. Možná to trochu nadhodnocuju, ale na těch 7/10 to vidím.